text: Mt 28, 16-20
Bratři a sestry,
Ježíš odkázal svým následovníkům mimojiné tato slova: “Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“. Ten vzkaz tedy platí i pro nás. Je to povzbudivá zvěst, že nikdy nezůstaneme sami, že přesto, jak osaměle se uprostřed ostatních lidí a ve světě někdy můžeme cítit, jsme neustále v Boží přítomnosti. V dnešním čtení sledujeme učedníky, kteří se vydali do Galileje, byli tam posláni. Galilea ležela daleko od honosných kostelů, vzdálena od míst, kde se pěstovalo přesvědčení, že Bůh má rád jenom někoho, jenom ty správně zbožné. Galilea byla pro učedníky podivná, cizí, lidé zde měli jinou kulturu, hodnoty a zvyky. Pro učedníky tam nebylo příliš hezky, ani bezpečno. A oni tam přesto měli jít a měli tam jít s důvěrou, že nebudou sami, ale bude s nimi naděje, bude s nimi Kristus. A tak tedy šli a my v tom dnešním příběhu čteme: “Spatřili ho (Ježíše) a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.” Proč pochybovali, když ho spatřili? Někteří byli plni očekávání. Někteří ale zvažovali, jestli taková cesta má cenu. Je to stejné, jako s námi, někdy se v nás pere, zda má něco cenu, zda má smysl se snažit někde investovat energii, čas, úsilí … Evangelista Matouš ale nepíše, že ti, kteří pochybovali, byli těmi ostatními označeni za špatné. Matouš prostě konstatuje, že každý za vzkříšeným Kristem přicházel podle své víry, podle svého očekávání. Matouš taky nepíše nic ani o tom, že ti, kteří věřili, byli lepší než ostatní. A ani se nedozvíme nic v tom smyslu, že by Krista odradilo, že tam před ním stáli různí lidé. Neřekl nikdy nikde, že za ním mohou jen ti, kteří nepochybují. Ani nijak nekomentoval různou víru lidí, kteří za ním přišli. Proč taky? Byl snad vzkříšen, aby dělal rozdíly mezi lidmi? Na to si přece bohatě vystačíme sami. Namísto toho učedníkům řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.”
Kristus tady nepřímo mluví o tom, že existuje jistý pra-zdroj, pra-síla, věčná duše světa, láska, Bůh. Ten a ta, který/á byl(a), je a bude. V tom je, sestry a bratři, obrovská naděje, a to je stěžejní. Ježíš, který se pro druhé zcela rozdal, kterému nikdy nešlo o moc, který nikoho nechtěl ovládat, neměl zájem o instituci ani kult své osobnosti, nebil druhé za neposlušnost, netrestal za odmlouvání, neupaloval, nenechal vybudovat proti lidem plot, ani neposlal na ostatní vojáky, ten, který si nebral víc, než potřeboval, ten, který sám ani nekřtil, právě ten vyslovuje slova o veškeré moci, protože on tu moc znal, on jí svým životem žil a věděl, o čem mluví.
Ježíš byl svobodný člověk, skutečně svobodný, díky tomu, že byl svobodný vnitřně. Svobodný od toho, co tak běžně lidi v životě svazuje. I když měl svoje lidská pochybování, i když se lidsky trápil. V tom je jeho přesvědčivá síla a to je to, co jako učedníci máme žít a pokusit se nést do světa. Naději přes všechnu bolest, lásku přes všechna zklamání. Důvěru v “Ty”, i když se nám chce křičet jen “já”. Když čteme ten text Matoušova evangelia celý, čteme tam i tom, jak máme křtít, že máme jít do celého světa, získávat další učedníky. Ale tenhle text je pozdější, ten dodala ustavující se církevní hierarchie až později. Myslím si, že Ježíš prostě chtěl, aby se lidi učili, povzbuzovali a naučili od sebestředného já vyjít k ty, aby na světě bylo pochopení, aby byl překonán strach a zavládla nesobecká láska.
Sestry a bratři, v Ježíšově závěrečném slově, na konci Matoušova evangelia, je skryta obrovská provokující naděje, která jde navzdory běžným lidským zkušenostem. Právě v tomto světě, kde vládnou silní a mnohdy i drsní, kde je spousta lži a nenávisti, kde se vedou války a zabíjejí nevinní lidé, právě v tomto světě má cesta, kterou Ježíš ukázal, tento způsob života, velikou moc. Ježíš svým životem žil to, o čem mluvil a učil a činil tak z poznání této skutečné moci. Byli a jsou i další, kteří to udělali a dělají. Ta moc, síla, není silou, která vede ke smrti a není to moc, která pramení ze strachu o sebe sama. Je to moc k životu, moc k naději, moc k pravdě, moc k lásce. Protože jediná opravdová síla je láska a láska se rodí z poznání této síly. Amen!