Mk 4, 26-34 – Podobenství o hořčičném zrnu
Bratři a sestry,
dnešní podobenství je od narozdíl od toho z minulého týdne vlastně docela jednoduché, protože je nám přece jen bližší si představit, jak něco od semínka roste a vyvíjí se, než když jsme přemítali nad tím, kdo je a kdo není Ježíšova rodina a proč.
Asi každý z nás má zkušenost s tím, že jsme zkoušeli něco vypěstovat. Na začátku stačí trocha práce a pravidelná zálivka a ono se NĚCO začne dít, semínko vzejde a je z něj rostlina. A kolikrát vlastně netřeba vůbec ničeho – stačí, když bychom se šli podívat tady na farní zahradu, kde je rozeseta spousta malých stromků – javorů, které vzešly ze semenáčků samy od sebe, aniž by se o ně kdo staral, ať bylo sucho nebo déšť či zima, prostě jen a jen díky tomu, že tu máme ty tři velké letité stromy, které se takto reprodukují. Ten proces proměny semínka, proces růstu se tedy může dít i automaticky. Někde je tam zakódovaná informace a život se automaticky dá do pohybu. Většinou máme zažito, že jsme to my, kdo nějak hýbeme s věcmi kolem nás, kdo ovlivňujeme dění, ale ono to jde i jinak. Řecké slovo automatos nás podle výkladu profesora Hellera totiž odkazuje na hebrejský pojem, který se týká sedmého roku odpočinutí. Sedmý rok odpočinku, neboli milostivé léto je připomínkou stavu, jaký byl a zase má nastat v Boží zahradě, v Ráji. Izraelci v každém sedmém roce neměli orat, ani sít, a měli žít jen z toho, co se urodí samo od sebe, automaticky. Byli odkázaní na to, co vyroste bez jejich přičinění a zásahů, bez jejich úsilí. To je zároveň vedlo k tomu, aby si půdy vážili, aby se o ní vždy šest let dobře starali, tak, aby ten sedmý rok také plodila, ovšem sama. Znamenalo to tedy i pokoru k přírodě, k jejím cyklům a cestu k udržitelnému hospodaření.
V tom duchovním smyslu nás dnešní text vede k úvaze nad tím, že automatický růst není pouze něčím, co se děje samo od sebe, nahodile a bez příčiny, ale že na počátku stojí Boží láska, Boží informace, impuls k životu, impuls k plodnosti, hojnosti, k darům, které lze užívat, ze kterých lze dávat, ale ke kterým je zároveň potřeba přistupovat s pokorou. Strážit to, co jsme dostali, kořistnicky nedrancovat, ale myslet i na léto milostivé, na léto odpočinku, kdy by vše mělo běžet i bez naší usilovné práce a snažení se. Ono je totiž dobré se čas od času zastavit, rozhlédnout se, dopřát si prostor, abychom mohli žasnout a pozorovat, co se děje. A uvěřit, že leccos dobrého se může dít i bez našeho snažení a nervování se o výsledek, jen to k sobě umět nechat přijít, počkat si. Někdy stačí málo, impuls, aby začlo rašit něco velkého. Je ale potřeba čas, aby ono zaseté mohlo prorůst. Vezměme si třeba takovou modlitbu. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti proměňuje uvnitř. Slovo, myšlenka – to, co v modlitbě vysíláme, nás může měnit, otevírat, něco dobrého v nás může růst. A pak jsme schopni vnímat a ocenit zázraky života. Naše srdce, naše mysli se tak mohou otevírat zázrakům. Zázraky jsou jako břehy mezi tím, čemu rozumíme a čemu ne. Když jsme schopni se zastavit a podívat se, co se kolem nás děje, co kolem nás roste, možná nás to spontánně může vést k uvědomění, že z věcí malých se mohou stát věci velké, ač tomu třeba nemusíme zprvu věřit. Věci víry k nám totiž přicházejí jako symboly, které odkazují nad sebe a za sebe a také do nitra. Amen!