texty: Genesis 17, 1-7.15-16 / Římanům 8, 31-39 / Marek 8, 31-38
Sestry a bratři,
na základě toho, co víme z Písma, by se dalo říct, že až doposud zažívali učedníci s Ježíšem samé pěkné věci. Apoštol Petr o něm vyznal “Ty jsi Mesiáš, ty jsi Kristus”a v těch slovech se odráží víra v člověka, který dokáže pomoct všem a který, což je důležité říct, pomoct chce. Člověk, který ostatním dovede skrze činy přiblížit Boha a Boží bezpodmínečnou lásku k člověku, je dar. A právě takový má být (Starým zákonem přislíbený) mesiáš. V jeho přítomnosti se snad ani nelze cítit špatně a ohroženě, naopak můžeme díky tomu/díky němu/ vnímat, že Boží království je blízko, že právě pro každého z nás je u Boha místo. Ježíš tyto představy o Boží vládě, Božím království mezi lidmi splňuje. Petr, jako první člověk v dějinách, o něm vyznává, že je Kristus. Bohem poslaný mesiáš, obnovitel světa.
Ježíšovi žáci bezprostředně zažili to, jak Ježíš lidem pomáhal. S údivem byli opakovaně svědky toho, jak Ježíš lidem vrátil zdraví, a to i těm, kteří byli beznadějně nemocní. Slyšeli působivá kázání při bohoslužbách i mimo ně. Byli u mnoha obyčejných setkání, kdy Ježíš pomohl těm, kdož se ocitli v nouzi. Hodiny a hodiny všichni strávili v přátelském rozhovoru o světě, o životě, o lidech, o Bohu. Byly to požehnané chvíle. Okamžiky, které posilují odvahu a chuť žít svůj život.
Je možné, že od Boha, od Ježíše Krista očekáváme něco takového – že nám nějak s životem pomůže. Že nalezneme směr díky Boží moudrosti. Že když jsme sami, najdeme mezi lidem Božím, křesťany, společnost. Že tam, kde nám docházejí síly, nás Bůh, víra v něj, podrží. Že tehdy, když nezvládáme těžké životní situace, získáme naději a on nám ulehčí, zmírní ony vypjaté situace, i náš přirozený strach. Je to lidské, myslet si a doufat, věřit, že s Bohem budeme sčítat víceméně jenom zisky. Brněnská tisková misie vydala jednu ze svých pohlednic, která mi tady visí v kanceláři na zdi, a tam se píše: S Bohem je každý den krásný! (Přiznávám pod čarou, že jednou jsem tam v nějakém vytržení připsala, že s pivem taky, ale to nikomu nenutím.) A takhle my lidé přemýšlíme. Pozorovatel zvenčí by možná řekl: Náboženství má být přínosné pro jednotlivce a prospěšné pro společnost. Když uvážíme, co všechno učedníci s Ježíšem zažili, nutně v jejich očích splňoval kritéria úspěšného náboženského vůdce, dneska bychom možná řekli seberozvojového kouče: laskavý vztah k lidem, poutavá kázání, moudré rady do života, zázračná uzdravení, sycení hladových, nepřetržitý pobyt na cestě za ztracenými a bloudícími. Víc už si snad nelze ani přát.
Ježíš chodil mezi lidmi, mluvil s nimi, kázal, vyučoval. Křesťanství je učení. Svět je místem, kde se učíme znát Boží cesty. A jak už to tak bývá, někdo učení chápe snáze, někdo obtížněji, někdo jej odmítá a učit se nechce. Pro Ježíšovu skupinu muselo být těžké, když je začal učit, že “Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vstát.“ Tohle se jim nelíbilo, protože až do té doby byla jejich cesta vlastně lehká, byla o “ziscích”, jak jsem zmiňovala na začátku. Ježíš, který pro ně znamenal plus, najednou mluví o mínusech. Utrpení, zavržení a smrt se nehodí na cestu Božího člověka – aspoň tak si to mysleli Ježíšovi žáci. Nedávalo jim to smysl. Takhle si víru v Boha nepředstavovali a ani my asi nepředstavujeme. Mínění učedníků, ale možná přeneseně v čase i naše, je, že víra má život pokud možno ulehčit, a ne zkomplikovat.
V textu evangelia je výslovně zmíněn Petrův názor. Dokonce tak, že je psáno, že Petr začal svého učitele kárat, napomínat. Pořád asi myslel na všechny ty obohacující a hluboké chvíle, které spolu prožili. Toužil, aby nikdy neskončily. To dává smysl, člověk nechce, aby to hezké skončilo. „Pane, nechoď do Jeruzaléma, když tě tam nic dobrého nečeká. Zůstaň s námi v klidu na venkově.“ Petr měl svou představu Božího zachránce a vadilo mu, že ji Ježíš nabourával. Snad kdyby si Ježíš nechal ty černé vyhlídky pro sebe …? Ale on o tom mluvil otevřeně – o utrpení a smrti, které patří k životu mesiáše. O tom, že Boží služebník se problémům prostě nevyhne. “Musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků.” A nejen to. Text dál říká: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“S čím, jak? Kristus neponouká ve smyslu „Vezmi svou dobrou pověst, vezmi svoje spokojené vztahy, svůj dům, svoji spíž, sklep, peníze nebo své štěstí.” Výbava na cestu víry je popsána úplně jinak: “Zapři sám sebe.”Odlož to, na čem si zakládáš a co je pro tebe tak důležité, odlož svoje představy o tom, jak by měl vypadat požehnaný život. Předstup před Boha i s tím, co se ti v životě nepovedlo. Co se ti pořád a pořád nedaří, s tím, kde se marně snažíš zlepšit. Se vším, co tvůj život znepříjemňuje. Se všemi chybami, přešlapy. Nenechávej si svá zraněná, zranitelná místa pro sebe. Když se o ně dělíš, získáváš život. Nad tímhle je asi potřeba meditovat. Jak to uchopit – každý pro sebe. Ale i o tom, anebo pro to, je tady postní doba. Mnoho lidí dál sní sen apoštola Petra o životě bez problémů. Jako kdyby bylo možné žít život bez nich! Problémy a trápení budou v životě pořád. A i přesto, nebo právě proto, nás Ježíš zve k následování – i v potížích se svěřovat Bohu s důvěrou, že náš život je v jeho rukou, ať teď třeba zrovna vypadá jakkoliv. Amen.