2.neděle po Vzkříšení, 14.dubna 2024
text kázání: Lk 24,35-48
Sestry a bratři,
text Lukášova evangelia nás opět zavádí mezi učedníky. Slyšeli jsme slova o tom, jak dva z nich vypravují, co zažili a jak poznali Ježíše při lámání chleba. Do této situace, podobně jako o první neděli po Vzkříšení, za svými učedníky přichází Ježíš. Čteme, že se postavil uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám!” Vzkříšený přišel mezi své a oni? Oni se vyděsili! Vyděsili se přesto, že Ježíše znali, že s ním předtím putovali, naslouchali mu a on je učil. Teď, v závěru Lukášova evangelia, najednou čteme o zděšení učedníků. Plyne z toho možná jedna taková věc, a sice, že Ježíš do tohoho světa neposílá žádné experty. Na tom zděšení učedníků, když vidí svého učitele, si můžeme uvědomit, že lidi, které Ježíš povolal, které si vybral nebo kteří se k němu přidali, mají své různé slabosti. Je to pro nás vlastně dobrá zpráva, protože se s nimi můžeme snáz identifikovat. Není tam žádná bariéra v tom smyslu, že učedníci byli nějací učenci, profesoři, vzdělanci. Nebyla to místnost plná lidí, jako je Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Martin C.Putna a další, kteří by tomu dění s klidem porozuměli a nezděsili se. Ne, my vidíme scénu, kdy se ukazuje, že Ježíš nepovolává úplně nejchytřejší lidi, kteří by všemu rozuměli, ale naopak. A Pán se jich ptá: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti?” Vždyť je tolikrát učil o tom, co se má stát. A přesto jsou učedníci vyděšení a mají teď pochybnosti. Měli vědět, měli rozumět, ale prostě nechápou, možná tehdy, když je učil, neměli dostatečnou víru, neposlouchali pozorně.
Lukáš v textu evangelia dál píše, že si učedníci mysleli, že vidí ducha. Na jedné straně tedy vnímáme slabost, nedostatečnost učedníků, na druhé straně ale také Ježíšovu obrovskou trpělivost. On jim v téhle situaci neřekne “Ty jo, tak s vámi jsem chtěl změnit svět, ale tohle se fakt nedá …” nebo “takovou dobu vám to říkám, pořád opakuju, co se musí stát a vy teď co? Zděšení jste a ducha ve mě vidíte…”. Ježíš povolal do služby obyčejné lidi. Připomíná to i apoštol Pavel ve svém dopise do Korintu: “Není mezi vámi mnoho urozených, moudrých, ale co je pro svět bláznivé, to si vybral Bůh.“ … I přesto, že učedníci tedy v tu chvíli nechápou, nerozumí, mají pochybnosti a jsou vyděšení, tak dobrou zprávou je, že s nimi Ježíš neztratil trpělivost. Tohle myslím platí i pro nás. Bůh s námi má trpělivost. Možná si někdy myslíme, že abychom se Bohu líbili, abychom pro něj mohli v tomto světě něco udělat, abychom jej vůbec poznali, tak že se musíme někým stát, nějak se připravit, počkat na správný čas anebo něco třeba vystudovat. Ale tak to vůbec nemusí být.
Kristus svým učedníkům ukazuje, že není duch, ale že byl vzkříšen. Říká jim, aby se podívali na jeho ruce a nohy. Chce, aby se ho dotkli a poznali, že je to skutečně on. Vystrašení učedníků se v tu chvíli změnilo v radost, ale pořád, jak čteme, tomu ještě nemohli uvěřit. A tak před nimi i pojedl, aby skutečně uvěřili, že se to děje. Učedníci zažili vzkříšeného Krista a nebyla to jen nějaká vidina, sen, přelud, ale skutečný zážitek, který jim otevřel mysl. Bylo to tak silné, že se v nich něco změnilo. Kristus jim znovu opakuje slova, která slyšeli už někdy předtím, ale ještě jim nerozuměli, nebylo to spojené s prožitkem, a tak tomu asi nevěnovali pozornost: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ Tehdy učedníci poznali, že lze žít pro něco většího. Že duchovní cesta dává životu člověka další smysl, další rozměr. Že dává rámec tomu, co děláme. Teď a tady.
A tak Ježíš dokončil svůj úkol. Vstal z mrtvých. Svým učedníkům řekl: tady je vaše poslání, tady je práce. Nebojte se a běžte do světa. Pracujte. My na tom dnešním příběhu vidíme, že jim to trvalo, než pochopili, ale nakonec se tak stalo. A děje dál, neb i my jsme uvěřili, i my jsme těmi, kteří pracujeme na vinici Páně, i s námi má Bůh trpělivost, i nám se různými cestami dává poznat a přichází k nám. Amen!