240519_Svátek_seslání_Ducha_svatého / Letnice
texty: Sk 2,1-11/ 1 Kor 12,3b-7.12-13/ Jan 20,19-23
Sestry a bratři,
svátek Letnic je trochu “Popelka” mezi třemi hlavními pilíři liturgického roku – narozdíl od Vánoc a Velikonoc není s Letnicemi spojený žádný státní svátek, žádné extra volno, díky kterému by si lidé ve větší míře všimli, že taková oslava vůbec existuje. A je to škoda, že ti “nekostelní” o tomto svátku nevědí, protože je to čas, kdy se nám připomíná, že jsme ve svém nitru, ve své podstatě všichni Boží, krásní, milovaní. Jedním z poselství Letnic pro současného člověka je, že každý ve svém jedinečném životním čase můžeme být na Zemi na okamžik nádherný či nádherná! To, jak s tímto vědomím naložíme, jak nakládáme s takovým pokladem, to už je věc jiná a ne vždy radostná. Už první dnešní čtení nám naznačuje, že ti lidé, kteří zažili naplnění Duchem svatým, prožívali určitý druh jednoty, i když byli různí. Text nám říká, že jsou věci, dary, které máme všichni a ve kterých jsme si rovni. Je to právě dar Ducha, duše a její žízeň po pravdě, moudrosti, lásce, kráse, harmonii – otisk Boží v nás – co nás pojí s ostatními lidmi, co nás propojuje navzájem. Ne každý tomuhle ale věří, uvěří, ne každý podle toho jednáme. Jedinečná dynamika života každého jedince se děje svou vlastní cestou a tempem, každý máme jinak otevřené oči pro poznání, uvědomění si jako milovaného Božího dítěte. Někdo se k tomu ani nikdy nedopracuje, nechce, nepotřebuje. Těžko se nám mnohdy přiznává (třeba kvůli tlakům okolí), kým jsme ve svém nitru, trvá to rozklíčovat a je to mnohdy vlastně cesta na celý život. Poznávat kým jsem, co mohu dát, co mi činí radost, čeho se bojím, zpřítomňovat si JÁ na cestě k TY znamená také se osvobozovat k té bezpodmínečné a neomezené Boží lásce v nás.
Ti lidé, a už jest to před chvílí zmiňovala, si rozuměli. Rozuměli si proto, že skutečně viděli a vnímali jeden druhého navzájem. Ladili se na sebe, byli otevření vzájemnosti, prožívali, že je něco spojuje, že jsou propojeni. A to je taky jeden z našich úkolů tady na Zemi – hledat ne to, co nás od druhých odděluje, čím jsou pro nás “cizí”, ale učit se vidět v druhém Krista. Často lidi soudíme podle toho, jací se nám jeví – oděv, tvář, naše předchozí zkušenost atd. a nevidíme v nich to posvátné, blíženecké, souputnické … Viděli jeden v druhém Krista – třeba se teď zkuste podívat na toho či tu, kdo sedí vedle Vás a jen vnímejte, co s Vámi ten pohled dělá a jak se cítíte, co cítíte. Je to posvátný pocit, že vedle Vás sedí Váš bližní, i když ho třeba neznáte jménem?
“Projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.” Tahle věta zazněla v druhém čtení. Svátek Letnic je pro církev zavazující – Ježíš dýchne na své učedníky a posílá je do světa, aby přinášeli evangelium, aby odpouštěli hříchy. Čiže aby lidem přinášeli zvěst o od-puštění, úlevě, ulehčení, milosrdné lásce. Sami domyslete, jak s tímto darem a úkolem církev skrze své učedníky mnohdy nakládala a nakládá. Ulehčení? Osvobození? Radost? Bezpodmínečná láska a přijetí? Kolikrát jde spíš o bičování slovem a hledání viníků, černých ovcí. Církev se původně zrodila jako společenství odvážných lidí, lidí ducha, vědomých oduševnělých “se srdcem na pravém místě”, kteří byli schopni rozumět univerzálnímu jazyku, nejstarší a nejmoudřejší řeči světa – lásce. “V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Láska je síla, která vyvolává lásku.” To jsou slova Ericha Fromma. Dát se v lásce znamená stavět most k lidem, k druhému člověku, snažit se o porozumění, o překonání bariéry odcizení. S tím šli apoštolové do světa, obdařeni Duchem svatým.
Když se kriticky podíváme do vlastních řad, nalezneme v dějinách církve mnoho momentů, kdy jsme z různých důvodů opustili tuto cestu a žili v zajetí přeludu své vlastní důležitosti, vyjímečnosti a toho, že úkolem křesťanů, jako nějakého tribunálu, je rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ale církev, společenství lidí, je obdařena duchem ne proto, aby rozhodovala a soudila, ale aby rozpoznávala a učila se sama žít v tom, co je pro člověka dobré, co je z lásky a láskou. Učit se být otevřeným, pohostinným společenstvím, které pokud možno inspiruje, doprovází lidi za světlem a k poznání Boží lásky v nás a pro každého. Ale rozhodně není nějakou instancí, která si má něco nárokovat například pravdu.
Jsme na cestě, všichni bez rozdílu. Žijeme z darů. Duch, duše světa, člověka pozdvihuje z prachu. Když čteme “prach jsi a v prach se obrátíš” znamená to také, že tělo bez ducha není nic, je pouhou schránkou, je polovičaté, ale duch, duše tělo pozdvihuje k životu v plnosti. Duch je Bůh, který působí v našem nitru, v našem srdci. Duch nás oživuje a pozdvihuje. Dává nám vědomí a sebe uvědomění. Přesah od já k Ty. K bližnímu a k Bohu. Vůli překonávat temnotu v nás a jít za světlem. A církev a Letnice máme i proto, abychom si to uvědomovali a vzájemně se podporovali na cestě. Amen!