Kázání na 3.neděli po sv.Duchu – 9.6.24
texty: Gn 3, 8-15 / 2. Kor 4, 13 – 5, 1 / Mk 3, 20-35
Sestry a bratři,
společná nit se v dnešních textech na první pohled hledá docela těžko. Starozákonní příběh bázně Adama před Bohem, přiznání k tomu, že společně s Evou pojedlli ze stromu poznání, svalování viny jeden na druhého a pak na hada, jeho vyvržení od ostatních … Motiv viny, motiv trestu, odchod z místa, kde je dobře, kamsi pryč. I to druhé čtení se toho nějakým způsobem dotýká, ale vyjadřuje spíš příslib návratu k Bohu, do jeho věčného bytí. A evangelium to celé rozčísne – Ježíš mluví o vnitřně rozděleném domě a věčném hříchu, rouhání se proti Duchu svatému. Boží dům opuštěný, Boží dům zvonu nalezený a nemožnost vrátit se. Spousta silných obrazů, podobenství. Jsou naléhavé, čtu v nich volání po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší a aby se to projevovalo činy – “po ovoci” i navenek. Tohle vám možná může znít divně, náročně. Co to znamená – být zajedno, a jak to poznám?
V příběhu Adama a Evy, jakkoliv v něm církev akcentuje různé motivy, je myslím důležitá také ta linka, kdy si Adam s Evou uvědomili sami sebe – kým jsou, že jsou nazí, uvědomili si svou tělesnost, ale také to, jak se při tom cítí. Co jim říká jejich duše, jejich nitro. A jak to vést v soulad s Bohem, jeho požadavky, přáním, nařízením, která znali. Rodí se tady určitý rozpor, bázeň člověka před Bohem, snad i stud. Bázeň a chvění. Jak všichni víme, Adam a Eva, ba i had, byli “vyhnáni z ráje”, což se normálně vykládá s negativním nádechem, navíc text zmiňuje ještě klín vražený – nepřátelství mezi mužem a ženou, aby se to ještě podtrhlo. Ale na druhou stranu, oni odešli, museli, na cestu za znovu-poznáním jednoty. Tady mi přichází na mysl Markovo evangelijní “budou Ti dva jedno tělo a jedna duše” – překonávání propasti mezi Adamem a Evou, skrze cestu poznávání svých duší, toho, kým jsou/jsme a jak to uvést v soulad s božským stvořeným světem, ale i mezi sebou navzájem. Tedy poznání sebe – já – a božského já v sobě a uvádění v soulad s Ty – tedy světem a Bohem v něm. Ale i s druhým člověkem – co je nakonec krásnějšího, než dvě duše, které si rozumí, dotýkají se jedna druhé, rozumí si? Vždyť v takovém souladu, jednotě i Boží láska v nás dochází naplnění a může rozkvést!
Vidím zde paralelu i s tím druhým textem, kde apoštol Pavel v dopise do Korintu píše o vnitřním obnovování se, o hledění od viditelného k neviditelnému a po naplnění našeho životaběhu – času života – a také o opětovném spojení naší duše s duší věčnou, Boží. Aby k tomu došlo, je potřeba si uvědomit, že to chceme, toužit po tom, a mít vůli jít, usilovat o poznání, o cestu na hlubinu. Hledat Boha nejen ve světě, ale hledět i do svého nitra, hledat jej tam, poznávat svou božskou podstatu, pokoušet se zahlédnout perličku na dně. Bohumil Hrabal ústy Pavla Hoška v knize Evangelium podle Bohumila Hrabala (s.53) říká: “Cesta k autentickému bytí sebou samým, kdy člověk smí říct celou svou bytostí Jsem, který jsem je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní zápas, se kterým nikdy nelze být hotov, s výjimkou ojedinělých okamžiků, kdy se člověk ocitá ve stavu milosti. Hrabal o těchto okamžicích plné identity se základem vlastního bytí ví, zná je z bezprostřední zkušenosti a říká o nich, že tehdy je člověk identický s melancholickou transcendencí, je s ní totožný jako patentky Koh-i-noor Waldes”.
Na duchovních cvičeních se občas modlíme pouze jedním, dvěma slovy – mantrou – “Pane, přijď”. Co s námi tato dvě slova, vyslovená a prožívaná, dělají? Jsou upřímná? Rezonují nám v nitru? Modlitba má sílu a může promeňovat. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti mění uvnitř. Vede nás k jednotě s Bohem, může vést. Modlitba nemusí být nijak obsáhlá, mnnohdy stačí sednout si v tichu, na pár minut v ruchu dne. Nechat k sobě slova přijít. Anebo jen to ticho. I ticho k nám promlouvá, v tichu k nám mluví Bůh. Ježíš v dnešním podobenství z Markova evangelia důrazně varuje před rozdělením královstvím, před nejednotným domem. Opět – může tu být myšlen náš dům – tělo a duše – dům/člověk. Cesta za jednotou, za poznáním vs. rozdvojenost v tom, kým jsme navenek pro své okolí a co se děje v našem nitru. Přes hluk světa a mnohé hlasy to možná neslyšíme. Sebe, ani Boha v nás, jeho tichý hlas. “Všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem,“ říká Ježíš v dnešním podobenství. Jít proti moudrosti, rozumnosti, statečnosti, lásce, poznání, respektu před Bohem, ale i proti bližnímu, jít proti darům Ducha svatého, je podle Ježíše cestou k tomu, aby byl člověk oddělen od Boží podstaty světa.
Bratři a sestry, odpovědět na otázku, jak vykřesat jiskru touhy po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší, vám vlastně dát nedokážu, tohle je jedinečná cesta poznání a poznávání každého z nás. Ale že má smysl o to usilovat a po té cestě se vydat, jít, o tom nepochybuji, tomu věřím. Amen!