Kázání na 5.neděli po sv.Duchu – 23.června 2024, Brno, Botanická 1, Husův sbor
texty: Jób 38, 1-11 / 2. Korintským 6, 1-13 / Marek 4, 35-41
Sestry a bratři,
klíčem ke všem třem biblickým textům, které jsme dnes vyslechli, je zřejmě poslední věta z úryvku Markova evangelia. „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je – Ježíš Kristus, který má takovou moc? A s tím bych vlastně mohla dnešní zamyšlení skončit, nechala bych vás tady každého s touto otázkou, abyste si jí zkusili zodpovědět sami. Církevní představitelé přinesli v průběhu věků mnoho učených odpovědí a definic k tomu, kdo je Kristus. Vyznání najdeme i v evangeliích, ale přesto patří k žité a živé duchovní cestě se dál ptát. I proto, že dnes máme před sebou příběh, kde se hovoří o strachu a bázni a strach, případně bázeň, to jsou rozpoložení, ve kterých se – lidsky pochopitelně – občas či často nacházíme, v různých životních situacích. A kým je pro mě Kristus v té které chvíli, jak ho vnímám a zda vůbec?
Markův příběh je prostý – učedníci se plavili s Ježíšem na loďce po moři, doprovázeni dalšími loděmi, zřejmě tedy i vícero lidmi, a přišla bouře. Všichni se báli a on si někde na zádi klidně spal. Měl podušku, neměl mořskou nemoc, boží to člověk! Ale všichni kolem šíleli. Budili ho se slovy: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ No, jedno mu to nebylo, protože vstal a “pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.” Jedna z myšlenek, kterou nám text nabízí, je, že Ježíš svým jednáním dává najevo nikoliv lhostejnost k osudu lidí na lodi, a i ke svému osudu, ale ukazuje velikou vnitřní svobodu, svobodu od strachu. Tomáš Halík v jednom svém zamyšlení píše: “Na začátku tohoto vyprávění je strach, na konci bázeň – to jsou dvě úplně rozdílná naladění lidské existence. Bázeň není totéž, co strach nebo úzkost, je to spíš „úcta před tajemstvím“. Zde je to úcta před tajemstvím síly, která vyzařuje z Muže z Nazaretu – z jeho jistoty, z jeho klidu, z jeho pokoje, z jeho svobody od strachu. Na počátku je strach, na konci bázeň – a uprostřed Ježíš, vyzývající k víře. K víře, která se nesnáší se strachem, která překonává strach: Proč se bojíte? Což nemáte víru?” (kázání z 22.6.2003)
Tohle je jedno z klíčových poselství dnešní zvěsti – buďme pokud možno svobodní od strachu. Mějme bázeň, coby vyjádření respektu k Bohu/tajemství (to je nakonec obsahem prvního čtení – Hospodinova odpověď Jóbovi), ale nemějme strach, osvobozujme se od něho (k tomu je zas to druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Korinťanům). Strach je postoj, který nám svazuje ruce k činům, zavírá ústa ve chvíli, kdy je potřeba něco důležitého říct, žene nás do kouta, aby na nás nebylo vidět, abychom se nemuseli postavit za sebe, či za druhé. Pozice mrtvého brouka, plže. Strach člověku velí zmizet, nebýt, nežít, neudělat nic. A až strach pomine, začít třeba kopat kolem sebe, machrovat, udělat ze sebe středobod (a kde je pak Bůh?).
Strach na moři, strach v bouři, symbolizuje ohrožení a křehkost lidského života. Náš život ale svěřujeme s důvěrou Bohu, Kristu, bezpodmínečné lásce. Netřeba se bát, netřeba mít strach. Staré námořnické přísloví prý říká “moře učí modlit se”. Jestli pojedete o prázdninách k moři, tak si na to třeba zkuste vzpomenout. Modlitba jako rozhovor s Bohem, navazování vztahu s tím, který nás miluje a přesahuje. S tím, který tu je – i pro nás, Tebe, Vás, mě.
Mircea Eliade ve své knize Obrazy a symboly (C.P.Press Brno, 2004) píše, že “symbolika vodstva implikuje stejně dobře smrt jako znovuzrození. Kontakt s vodou vždy obsahuje nějaké obrození.” Za chvíli tady společně se s.Alenou prožijeme svátost jejího křtu, tak si myslím, že se dnešní zamyšlení dobře potkává se životem a realitou. Díky Bohu za to! Jeden z církevních otců, Tertullianus, vodu vnímal jako sídlo Ducha božího. Vodě bylo jako první poručeno rodit živá stvoření. Voda je posvátná, z vody se rodí vše živé. A evangelium nám v podobenství říká, abychom se učili překonávat strach – symbolizovaný velkým vodstvem. Máme se pokoušet jednat tak, jako by všechno záleželo na nás a nic na Bohu (překonávat strach) – a zároveň ale důvěřovat tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na nás (pěstovat bázeň/chvění, respekt před Bohem). Naše, lidské úsilí a pinožení se zestonásobí, když dovedeme překonat křeč strachu a uvolníme se (odevzdáme sami sebe) – pak také třeba uvidíme, uvědomíme si, že čerpáme sílu z pramene, o jehož hloubce a síle jsme dosud neměli ani ponětí. Z osobní zkušenosti bych to přirovnala k pocitu, když jdu v zimě do ledové Svratky a na chvíli jsem součástí řeky, studené vody – beze strachu, bez sevření. Ano, je za tím práce, šest let praxe, den po dni, vědomé úsilí překonávat odpor k ledové vodě, k bláznivosti se někde v mraze svlékat do plavek a splynout aspoň na pár drahocenných chvil s živlem. Ale ta extáze poté! Těžko to slovy popsat.
Uvolnit se s důvěrou a beze strachu do oceánu lásky Boží. Prosím, přemýšlejte, co pro vás tato věta znamená, neste si jí třebas dnes s sebou i domů. Někde pod vším, co žijeme, děláme a vnímáme, je Bůh, který je láska. Spodní proud, pramen, ponorná řeka.
V ní, v něj můžeme mít důvěru. Věříme skrze Ježíše svobodného od strachu, skrze Ježíše, který si dovolí klidně spát, když jsou ostatní zmítáni úzkostí a zoufalstvím. Nedělá to z nedostatku informací, nedělá to z pošetilosti, nedělá to z toho, že by mu bylo jedno, co s námi je. Dělá to z toho, že On sám je projevem té Boží lásky, která nám říká i uprostřed všech nespoutaných vod a bouří světa – nebojte se! Amen!