240630_Kázání na 6.neděli po sv.Duchu, 30.června 2024
text: Mk 5, 25-34
Bratři a sestry,
dvanáctiletá umírající dívka, dcera představeného synagogy Jaira a žena, krvácející dvanáct let. Dvě postavy klíčové pro dnešní zvěst. Ježíš, který oběma pomohl. Číslo 12, které se v textu opakuje, a také poukaz na to, že z Ježíše vyšla síla ve chvíli, kdy se žena dotkla jeho šatu. Ta opakující se “12” mě v textu upoutala na první pohled. Dvanáctka je číslem, které symbolizuje uzavření koloběhu a potřebu změnit, proměnit staré zvyky v něco dalšího, nového, je to číslo přerodu, transformace. Ve 12 letech jsou dle židovské tradice chlapci přijímání mezi muže obřadem Bar Micva, dívky mezi ženy obřadem Bat Micva.
Jan Heller ve svém textu Symbolika čísel a její původ ke dvanáctce píše: “12 je vedle sedmičky nejdůležitější číslo naší kulturní tradice. Především je odpozorována z pohybu nebeských těles. Za jeden rok vymění totiž měsíc dvanáctkrát své čtyři fáze. Proto se podle toho dělil rok od pradávna na dvanáct měsíců, a to nejen v pravlasti matematiky – Mezopotámii – nýbrž i ve staré Číně a vůbec tam, kde se lidé věnovali pozorování nebe. Staří Babyloňané pak podle měsíců rozdělili pás na nebi, kudy prochází Slunce, tedy oblast ekliptiky, na dvanáct polí, pojmenovaných podle souhvězdí, která se v těchto polích vyskytovala; tak vznikl zvěrokruh. Pak se v Babylonii dělil i den (včetně noci) na dvanáct dvouhodin, čili na dvacet čtyři hodin, dvanáct pro vlastní den a dvanáct pro noc. Odtud potom dvanáctka vnikla do starověkého myšlení jako číslo velkého cyklu (na rozdíl od sedmy – čísla malého cyklu) a potom i číslo úplnosti a dokonalosti. Mardukův chrám Esagila v Babylóně měl dvanáct bran. Ve starém Řecku bylo na Agoře – náměstí Athén – ctěno dvanáct bohů a dvanáctý den byl považován za zvláště vhodný pro slavnosti. V Římě bylo dvanáct kněží. Gnóze učila, že je dvanáct aiónů – božských věků, považovaných zároveň za bytosti. S dvanáctkou se setkáváme v učení Zarathuštrově i v manicheismu jako číslem trvání světa. Počet dvanácti izraelských kmenů souvisí s dvanácti souhvězdími zvěrokruhu, a to tak, že vyjadřuje úplnost Božího lidu. Proto se dvanáctka v Písmu mnohokrát opakuje v řadě údajů; např. dvanáct studní na poušti (Ex 15,27), dvanáct kmenů u Jordánu (Joz 4) i dvanáct drahokamů na náprsníku velekněze (Ex 28,17nn). Dvanáct volů podpíralo měděné moře v chrámu (1Kr 7,25), se dvanácterým spřežením oral Elizeus (1Kr 19,19) a je i dvanáct Malých proroků. I v Novém zákoně má Ježíš dvanáct apoštolů, dvanáct košů zbylo po nasycení (M 6,43), dvanáct bran má nebeský Jeruzalém (Zj 21,12nn). Augustin říká: Počet dvanáct je nejsvětější. Dvanáctka, podle babylónské víry božská, ovládala zároveň se sedmi planetami všecko dění na nebi i na zemi a byla tak jakýmsi symbolem veškerenstva a úplnosti kosmu. Proti tomu stojí Izraelská víra. Ne dvanáct souhvězdí, bohů či králů, ale dvanáct patriarchů a kmenů vyvoleného lidu zastupuje jako kněžstvo svaté před Bohem celý svět. Úplnost Izraele, vyjádřená posvátnou dvanáctkou, je úplnost kněžského sboru kosmického poslání. Tuto svatou dvanáctku patriarchů a pokolení a později apoštolů Hospodin stvořil a vyvolil (srov. Mk 3,14, řecké znění!), aby i svým počtem zvěstovala povahu své služby určené celému světu.” (odkaz na celý text zde: https://is.jabok.cz/el/jabok/leto2022/T591/um/Symbolika_cisel_a_jeji_puvod_Heller.pdf?kod=V5612)
Omlouvám se za delší citaci, ale myslím, že Hellerův text nám dává nahlédnout do širších souvislostí a ukazuje provázanost myšlení našich předků s pozorováním světa, pokoru k tomu, že jsme součástí celku, který má svůj řád a hluboký smysl, do kterého jsme vpleteni.
Žena, o které jsme četli v Markově evangeliu, byla odvážná. Musela být – nic jiného už jí ani nezbývalo, byla na tom zdravotně tak, že nemohla dál. Se svou nemocí byla vyloučena ze společnosti, protože krev je u Židů považována za nečistou, a tak díky tomu ta žena žila 12 let v izolaci. Dovedlo jí to až na pomyslnou hranici – zariskovala, aby se s jejím životem něco stalo. Přestoupila řád a šla se dotknout Ježíše, i když se podle tradice nikoho dotknout nesměla, nesměla ani mezi lidi, jak jsem již zmiňovala. Měla až bytostnou potřebu žít konečně takový život, že v něm bude moct být sama sebou, svobodně žít. A tak si dovolila revoluci a s důvěrou a vírou se dotkla Ježíšova pláště. Udělala odvážný krok, sebrala sílu a … uzdravila se. Zázračně, řekli bychom, podobně, jako třeba někteří jindy a jinde za mnohdy těžko vysvětlitelných okolností. Jenže za tím zázrakem je cesta, dlouhá možná pár týdnů, možná několik let, na kterou musela vnitřně sbírat sílu. Cesta, cesta odvahy, síly a také víry. Ne nadarmo se říká, že “víra tvá Tě uzdravila”. U někoho se tak nestalo (a to prosím vás neznamená, že takový člověk měl malou víru, tohle bych si nikdy nedovolila soudit a posuzovat!), a pak jsou případy uzdravení. Nevím, proč je to někdy tak a jindy ne, jeden se uzdraví, jiný ne, jeden vnitřní sílu najde a jiný ne. Tohle ví Bůh a někdy to víme my v sobě, proč něco odmítáme, proč volíme některé cesty a ne jiné. Ten příběh nám říká něco o síle víry, o touze ozdravit svůj život, o ochotě zariskovat, a také o vnitřní síle a motivaci k uzdravení – na všech rovinách života, nejen té fyzické. Protože je tu i ten druhý případ, mladá dívka, která umírá a podle textu evangelia zemře/spí, aby jí pak Ježíš probudil. Zase metafora – znehybnění, spánek, hybernace. Být mrtev zaživa, přežívat a ne skutečně žít, fyzicky být třebas v pořádku (té dívce bylo 12), ale na jiných rovinách hybernovat. Ve 12 se mladí Židé a Židovky zasvěcují dospělému životu a poznání. Pro nás tady to opět může být symbolické – číslo 12 v různých obměnách (rok, 4×12 let atd) jako uzavření kruhu a nová cesta, opuštění toho, co nás činí nehybnými a hledání nové cesty. Třeba se i zkusit vrátit tam, kde jsme byli dřív (ve 12, nebo i jindy) a kde nám bylo dobře, a hledat zde stopy, vnitřní sílu a od toho se zase odrazit k další cestě.
Slovo víra lze přeložit jako důvěra. Když někomu důvěřujeme, jsme ochotni mu svěřit svá tajemství, své bolesti, své radosti, zkrátka vše, co je nám drahé. Dáváme se s odvahou všanc. Své já otevíráme vstříc k Ty. Evangelia učí, že Ježíš se snažil v lidech pěstovat přesně takovou bezpodmínečnou důvěru – k Bohu, ale také nás otevřené s důvěrou k tomu, abychom v druhých viděli Krista, Boží lásku. Ježíš ukazoval, že tahle láska je uskutečnitelná nejen Bohem, ale i člověkem. K tomu, aby se stal na zemi a v našem životě zázrak, potřebuje Bůh součinnost člověka. Potřebuje, abychom chtěli tak moc, že tomu odevzdáme svoji vůli, svůj strach a nejistotu, a že se rozhodneme pro sebe něco udělat, sebereme odvahu, třeba i zbytky vnitřních sil, odhodláme se, podobně, jako ta nemocná žena. Nejde o nic menšího, než o jedinečný čas našeho života, který je nám dán. Anebo, když jsme sil pozbyli a jen “ležíme”, abychom se jemným dotekem Boží něhy a lásky nechali někým druhým k životu probudit. K tomu potřebujeme naději, věřit, že to lze. Václav Havel kdysi napsal, že naděje není víra, že něco dobře dopadne, ale víra, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne. Apoštol Pavel zase mluvil o třech sestrách, které vždy chodí spolu – víra, naděje, láska. Důvěra/víra plodí naději, že láska má smysl a naopak. A Ježíš říká: Kdo miluje, (vnitřně) nezemře. Dává to smysl, takové myšlení člověka proměňuje. Ze slabého člověka se může stát vnitřně silný jedinec, z nemocného zdravý. Něco mi říká, že tohle mapování a objevování vnitřního rozměru naší existence rozhodně stojí za to, ať už nás dovede kamkoliv. Amen!