Kázání na 11.neděli po sv.Duchu, 4.srpna 2024, Brno Botanická 1
texty: Ex 16, 2-4.9-15 / Ef 4, 1-7.11-16 / J 6, 26-35
Sestry a bratři,
„jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Takhle se Ježíše ptali lidé. On jim i odpověděl. Mají “… uvěřit v toho, koho Bůh poslal.“ Ta odpověď tehdy zástupu nestačila, lidé chtěli po Ježíši důkaz, aby mu věřili. Chtěli znamení k tomu, aby přišli na to, jak uvěřit. Myslím, že leckdo citlivý a vnímavý se v různých životních okamžicích ptá po vyšší, Boží vůli. Jednáme docela podobně, jako ten zástup. Také prosíme o znamení na cestě, hledáme nápovědy, ukazatele, kudy dál a jak. Prosíme o to v modlitbě, o nějaký důkaz, že jdeme správně. Jak poznat, že naše činy jsou v souladu s Boží vůlí? Jednáme tak, jak bychom měli jednat? Děláme dost a není v tom našem konání jen to sebestředné chtění? Jak poznat, co je moje vůle a co je vůle Boží, tak, aby i naše skutky byly B(b)oží? Klíčem k možné odpovědi by mohla být ta poslední věta dnešního úryvku z evangelia. Ježíš lidem v zástupu totiž řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.“ Být na cestě ke Kristu, být na cestě vědomé práce na sobě samých, být na cestě k poznání, že je v každém z nás otisk Boží lásky, coby tvůrčí síly pro život. Jak se na tu cestu dostat – stačí si říct, že na ní prostě jsem? Základem je touha – toužit po té cestě. Touha nás otvírá tomu, aby se to stalo. A pak taky apoštol Pavel v dopise Efezským, v tom dnešním druhém čtení, píše: “Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.” To je krásná věta, hluboká. Být pravdivý v lásce. Být přímým, upřímným, autentickým, láskyplným člověkem bez falše, bez masky. Nechat zazářit té “perličce na dně”, kterou máme v sobě. Vztah s Bohem, vztah s Kristem bychom měli mít na prvním místě. Vědomě ho budovat, žít, tak jako vztahy, které žijeme s druhými. Vztah s Kristem by měl být náš primární vztah a podle tohoto vztahu pak žít i ty další, to vše ostatní. Bible nám nedává návod, jak to přesně udělat, jak žít s Bohem/Kristem ve vztahu, není to kuchařka plná receptů, a ani já, nebo kterýkoliv jiný kněz, na tohle nemáme jasnou odpověď. Každý člověk je jiný, žijeme své vztahy jedinečně. Co ale máme, co nám dává Písmo, je inspirace. Můžeme se inspirovat příběhy, podobenstvími, tím, jak žili lidé před námi. Latinské slovo in-spirare, ve kterém významově koření inspirace, znamená “vdechnout”. Vdechnout, vidět, vnímat … zkušenost předků, která je zaznamenaná v Písmu, a nejen tam. Zkušenost, které se učíme rozumět. Dýchat vědomě, nadechovat pozorně, žasnout nad nesamozřejmostí všeho. Vidět, že “být pravdivým v lásce, hledat Krista, mít naději” bylo, je a bude cestou, jak se dá smysluplně žít a díky tomu i vnímat manu, která tady je, jen jí kolikrát nevidíme. V příběhu z knihy Exodus, který zazněl dnes v prvním čtení, čteme o lidské nespokojenosti umlčené Boží dobrotou. Známe to z vlastních životů – zatímco často ztrácíme hlavu, nevíme si rady, stýskáme si v nějaké situaci, v nedostatku, Bůh pro nás připravuje nečekaná řešení a pomoc. A nám nezbývá než žasnout a ptát se podobně jako Izraelci, kteří tu manu sbírali na poušti: “Kde se ta pomoc vzala? Jak je to možné? Koho z nás by napadlo, že Bůh nás může nasytit, aniž bychom zasévali, sklízeli a pekli!” V příběhu o maně a křepelkách je zaznamenaná lidská zkušenost, kdy se lidská malomyslnost potkává s Boží velkorysostí. Text, na kterém si můžeme ověřit, jak je to s naší vírou, láskou a nadějí. Když prožijeme Boží pomoc, je dobré děkovat, ale také přemýšlet. Uzdravený nemocný by se mohl zeptat, jak dál, jak změnit svůj životní styl? Osamělý, který našel blízkého člověka, může pátrat po tom, koho potěšit, aby nebyl sám? Komu bylo dáno, od toho se i něco očekává. Když Bůh někomu pomůže, chce tím nastartovat pohyb, který přinese dobrodiní řadě dalších lidí. Na nás je, abychom to viděli, uviděli, že nám Bůh pomáhá, že jsme na té cestě s Bohem, s Kristem. že už vlastně jsme v tom vztahu, o kterém jsem mluvila na začátku. Uvěřit. Uvěřit tomu. A vidět to, vidět manu, vnímat zázraky. Krásně a trefně píše kolega Jiří Gruber v jednom ze svých kázání: “ … zázrak je všechno, co nepovažujeme za výsledek své práce a šikovnosti. Zázrak je všechno, zač jsme vděční. Mana je lesní jahoda, kterou nikdo z nás nesázel ani nezaléval. Mana je dítě, které se k tobě s láskou přitulí. Mana je ranní káva, kterou vám druhý přináší. Mana je píseň, která ti vžene slzy radosti do očí. Mana je víra, která tě zvedne ze židle. Mana je dobré slovo, které jsme potřebovali slyšet. Mana je Kristus, který na sebe vzal naše hříchy a vstal z mrtvých.” Dnešní čtení nám přináší mnoho inspirace, víc, než se vejde do jednoho zamyšlení, a to je nakonec dobře, protože s tím každý můžeme dál nějakým způsobem pracovat a najít si právě to, co v daný okamžik potřebujeme. A o to jde – o přítomný okamžik, o teď a tady, o to, jací v téhle chvíli jsme, co vidíme, vnímáme, zda jsme v tom rádi a zda to třeba považujeme za dar, jedinečný okamžik, chvíli, která se nebude opakovat …. Amen!