Kázání na 12.neděli po sv.Duchu, 11.srpna 2024
texty: 1. Královská 19, 4-8 / Efezským 4, 25 – 5, 2 / Jan 6, 41-51
Bratři a sestry,
Eliáš prochází pouští. Je tam sám, nemá co jíst, nechce se mu už ani žít. Archetypální obraz pro to, s čím se potkal leckterý člověk, leckdo z nás. Vyhoření, pocit ztráty smyslu života, cesty. Nezdar vztahu, ztráta někoho blízkého, nemoc. Cokolliv, co nás paralyzuje, přemůže na delší čas, vykolejí tak, že nevidíme barvy světa. Na “poušť” se v životě můžeme dostat různými cestami, díky různým událostem, které nás zasáhnou. Eliáš se trápil tím, že není lepší než otcové. Hovořil s Hospodinem, nabízel mu svůj život, přál si umřít. Možná měl deprese, třeba jej trápila úzkost. I takhle si to pro sebe dnes můžeme přeložit, neb s tím leckdo máme zkušenost a jistě se tyto problémy nevyhýbaly ani lidem dřívějška. Paralýza je pouští pro duši člověka. Svět se smskne, naše životní síly ochabnou, nemůžeme se hnout anebo fungujeme na “autopilota”, ale nemá to šťávu, pestrost. S Eliášem měl Bůh jiné plány, něž že by si vzal jeho život, a vlastně mu tak v tu chvíli ulehčil trápení, a tak poslal anděla, který jej probudil a nakrmil. Eliáš pak bych schopen čtyřicet dní a nocí jít, až k posvátné hoře Choréb. Stejně jako Ježíš pobýval čtyřicet dní na poušti. I on čelil pokušení – v toto případě zahodit svůj život, odevzdat jej, protože neviděl smysl v tom, žít život tak, jak jej dosud žil, nepřineslo mu to kýžený výsledek (být lepší, než otcové – to by se snad dalo vyložit i tak, že se chtěl chovat lépe, než jak to viděl a zažil u svých předků), a v tu chvíli neviděl jinou cestu, než že svůj život ukončí, protože v sobě nedokáže přemoct určitá nutkání. U někoho je tohle hnutí mysli tak silné, že nepomohou žádní andělé a člověk to opravdu udělá. Nepřísluší nám soudit cesty duše druhých lidí, to je v Božích milosrdných rukou. A tak co si tedy vzít z dnešního poselství pro sebe, pro svou duši? Hodně silně ke mě v kontextu prvního čtení promlouvá věta z druhého textu, z listu apoštola Pavla Efezským – “ … nenechte nad svým hněvem zapadnout Slunce”. Ta věta je poklad! Možná, že to znamená “zkuste každý den, než půjdete spát, pocítit vděčnost za něco z uplynulého času. Vědomě hledejte momenty dne, které vás posílily. Zkuste prodýchat případný hněv a usmířit se, aspoň v duchu s tím, nač se zlobíte, kvůli čemu/komu se hněváte. Vždyť kdo teď ví, zda se ráno probudíte? A odejít ze světa naštvaný/á? To by bylo smutné odcházení, nesmířené.” Snad se ta věta dá vyložit i takto – pokud se hněváte, tak ale neztrácejte naději, nenechte se zcela přemoct tím hněvem, nenechte se pohltit tmou, nenechte světlo, víru, naději, lásku odejít ze své situace, ze svého života. Nenechte Slunce zapadnout nad svým hněvem. Pavel nás celým tím textem chce inspirovat: “Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.” Jojo, to je, milý Pavle, krásné motivační okénko, kterým můžeme vyhlédnout na sebe i na svět, na druhé. Ale vážně – co existuje lepšího? Co jsme vymysleli takového, že to předčí prostá Pavlova slova, která mnozí v průběhu věků zakomponovali do své práce, do svých uměleckých děl, do svého života? Mnohdy jsme žili a žijeme naprostý opak Pavlových slov, ale kam to vedlo a vede? Právě tenhle text, respektive to, že mnozí lidé se takto skutečně snaží žít, se jako červená nit line historií lidstva a opakovaně nám dává pocítit, že svět nám nemusí být pouští a že život, jaký jsme dostali, stojí za to žít. Rutger Bregman, nizozemský historik a novinář, ve své pozoruhodné knize Lidstvo – dějiny naděje (Argo Praha, 2022) popisuje, že křesťanství, díky Ježíšovu učení, inspiruje k něčemu, co se v jazyce moderní psychologie nazývá “nekomplementární chování”. Stručně řečeno jde o veskrze otevřený, přijímající přístup k druhým lidem, kdy jsme schopní neřídit se jen tím, co vidíme kolem sebe a jak to na nás vše dopadá, ale přesto odvážně opakovaně dávat, vydávat sebe, žít velkoryse a laskavě. Snažit se žít to, co popisuje apoštol Pavel. Nenechat Slunce zapadnout nad svým hněvem je kolikrát těžké, protože se mnohdy se svým otevřeným přístupem můžeme spálit. Ale má to smysl, snažit se ten krok dál zkusit (u)dělat. Život je proudem různých událostí a skutečností, kdy se míchají dary a nezdary, vzlety a pády. Nemusíme se v tom všem dostat do stavu hladovějících na poušti. Ale stát se to může. Každá cesta má své lehčí a těžší úseky. Hojnost i poušť. I Židé – dle Janova evangelia, které jsme dnes četli – brblali. Nechápali, že Ježíš jim otevírá cestu k hlubokému poznání, k sobě samým, k tomu, aby se dotkli skutečné lásky, štěstí a plnosti v životě. Že ten chléb je vlastně schopnost vidět a číst svět a sebe v něm očima nesamozřejmosti, očima užaslýma, očima, které i když třebas tělo spočine na čas paralyzováno a ve tmě, stále hledají paprsek světla a jsou pro něj otevřeny. A tak Tě prosíme Bože – dej nám chléb vezdejší, dej nám jej Bože dnes, ať jej vidíme a můžeme z něj žít! Amen!