240818_13.neděle po seslání sv.Ducha, 18.srpna 2024, Brno, Botanická 1
texty: Přísloví 9, 1-6 / Efezským 5, 15-20 / Jan 6, 51-58
Sestry a bratři,
všechna tři dnešní čtení nás svým obsahem, sdělením vedou ke svátosti Večeře Páně. V liturgii společně prožíváme každou neděli moment, tzv. zpřítomnění. Zpřítomňujeme si Boží podstatu ve chlebu a víně, zpřítomňujeme si Krista, který je uprostřed našeho kruhu, společenství, který je s námi. Mám ten okamžik ráda – chvíle plného vědomí v přítomném okamžiku, teď a tady, plná pozornost k bytí, dění. Otevření se s důvěrou a ve víře tomu, co se děje, co na nás působí, k tomu, co, kdo k nám přichází. Obdarování. Jsme obdarováni. Každý můžeme ve svém nitru prožít, co to znamená, že se “Kristus dává za nás”. Že on je tím chlebem nám vydaným.
Poslední týdny jsme během nedělních zamyšlení procházeli šestou kapitolu Janova evangelia, a vícekrát meditovali nad tématem chleba, Božího pokrmu, many, kterou dostáváme a ze které(ho) můžeme žít. Dnes se k tomu přidává v textech i víno – aleluja! 🙂 Ale držme se ještě chvíli chleba. Židé se, jako tolikrát jindy, dle Janova textu, podivovali nad tím, jak je možné, že jim Ježíš chce dát k jídlu své tělo. Judaismus, židovské zákonodárství, přísné předpisy a striktní nařízení, formovaly tehdejší společenství. A pak přišel Ježíš a začal mluvit a učit úplně jinak. Chtěl, aby lidé pochopili a na vlastní kůži v životě prožívali, že mohou nějakým způsobem, ve kterém je vzájemnost, pomoc, přijetí a bezpodmínečná láska jednat – ne jen proto, že jim to nějakým způsobem “zhora” přikazuje zákon, ale protože oni sami v nitru chtějí a mohou. Tak se měla dít proměna společenství – od toho “musím, protože mi to někdo nařizuje a já se bojím” k tomu, že “věřím, chci a mohu, dělám to z lásky k bližnímu”. To, že Ježíš nabízí sebe, dává sebe, dává se společenství je akt lásky od člověka k člověku a dar Boží člověku. Je to vlastně nejvíc, co může člověk člověku dát – sebe a je to nejvíc, co nám Bůh dává – svého Syna, který se vydává za nás. Dává se nám. Tak, abychom ve společenství, tam, kde jsme, tam, kde žijeme, žili pokud možno ve vzájemnosti. Abychom (se) také dávali, dělili, vydávali. Abychom v sobě zpracovali pocit, že “sami máme málo”, a tím pádem se nechceme dělit (protože si myslíme, že není z čeho), a namísto toho hledali cesty, jak poznat, že je v nás Boží otisk, Boží bezpodmínečná láska, perlička Boží, a díky tomuto uvědomění/vědomí osvobodili v sobě to, co jsme dostali a můžeme dávat a dát. Abychom dorůstali plně v sebe a Bůh mohl skrze nás jednat. Abychom zažívali skutečnou svobodu. Ještě jiný biblický text vyjadřuje smysl dnešních Ježíšových slov – v 11.kapitole starozákonní knihy Kazatel je psáno “pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš, najdeš jej. Rozděl svůj chléb na sedm či osm dílů …”.
Bratři a sestry, opakovaně jsme zváni na cestu – cestu života v plnosti. Tu cestu si každý prošlapáváme v Boží přítomnosti sám či sama, svým tempem a způsobem. Nelze říct, že jedna cesta je ta správná a jiné za nic nestojí. Co ale mohou a mají mít všechny cesty společné, je ta vůle, ochota se na tu cestu dát, vydat. Vydat se na cestu a vydat se cestě. Když dáváme, vždy jsme proměněni, něco se s námi děje a jsme i obdarováni. Ve společenství v kostele, ale i mimo něj. A to je radostná zpráva, to je nejen dnešní evangelium. Amen!