Kázání na 15.neděli po sv.Duchu, bohoslužby k neděli Díkůvzdání za Stvoření, 1.září 2024, Husův sbor Botanická 1, Brno
text: Ř 8,19-22
Sestry a bratři,
dnešní zamyšlení se ponese v duchu měsíce Díkůvzdání za Stvoření, který v církvi slavíme po celé září. Ale říkám si, zda je vlastně co slavit, je to správné slovo? Lze slavit, když jsme svědky tolika varovných momentů?! Na vlastní kůži pociťujeme, jak je letošní léto opět teplejší, než ta předchozí, dost možná, že se počtem tropických dní a nocí zapíše do historie. Je to znepokojivé a nejsem jediná, kdo se ptá, jak se nám tady bude žít za pár let? Jak to bude s teplotami, vodou, množstvím hmyzu, přírodní diverzitou? Co s tím každý jeden z nás můžeme dělat a jak se v rámci křesťanství postavit k ochraně stvořeného? Vždyť to u nás v církvích vůbec není téma! Ekoteologie je tu v plenkách a z mnoha církevních kruhů nadále kolovrátkem zní, že “to není naše starost, my se staráme o člověka”. A příroda jako posvátný živý celek? Kdeže, to je přece panteismus – to je poměrně široce rozšířený názor mezi duchovními … Bohužel.
„Jsme v kritickém bodě historie Země, kdy si lidstvo musí zvolit cestu své budoucnosti. Máme možnost volby, buď vytvoříme globální partnerství na ochranu Země a postaráme se jeden o druhého, nebo riskujeme sami sebe a rozmanitost života.” Tyto věty jsou součástí předmluvy prohlášení nazvané Charta Země, ke které se připojily téměř všechny národy. Podobná varování slyšíme i odjinud, samozřejmě z vědeckých kruhů, ale také třeba od Světové rady církví či papeže Františka. Ten ve své Encyklice „Laudato Si“ vyjádřil starost o náš společný domov. Poselství je jasné: musíme ve svém životě něco změnit. Všichni. Společně. Vztah k přírodě a Zemi. Musíme změnit naše nároky a spotřební zvyklosti. A dovolit si i transformaci myšlení. Nemáme žádnou Noemovu archu, která může některé zachránit a ostatní nechat napospas osudu. Jsme skutečně všichni na jedné lodi a krok po kroku čelíme teď možná ještě stále nepředstavitelné, ale do budoucna docela dost jisté sociálně-ekologické katastrofě. „Ještě je čas, aby naše zákony uznaly právo řek plynout, aby zakázaly činy, které destabilizují zemské klima a aby zavedly respekt pro přirozenou hodnotu každé živé bytosti. Je čas zastavit bezuzdnou komodifikaci přírody, stejně jako kdysi bylo zakázáno kupovat a prodávat lidské bytosti.“ To jsou další varovná prorocká slova, která pronesl Alberto Acosta, ekvádorský ekonom a soudce Mezinárodního tribunálu pro práva přírody.
No a co tedy my, shromáždění zde ve sboru, naslouchající Písmu a hledající Boží moudrost a vůli, kudy se dát, jak se v tom zorientovat, co nám může napovědět dávná zkušenost zachycená v Písmu? Slyšeli jsme dnes tři čtení a všechna mají společné volání po určitém řádu, dodržování pravidel, která se formovala po generace a ukázala se jako nosná pro zachování stability společenství. Dnes si tato slova můžeme vztáhnout právě i na naše chování versus udržení rovnováhy v ekosystému. A pak ten vzkaz apoštola Pavla z dopisu Římanům (Ř 8,19-22)! Působivě tady až prorocky jasnovidně, viděno z dnešní perspektivy, píše o společenství člověka a celého stvoření. Všechno stvoření toužebně v naději vyhlíží záchranu, protože bylo vydáno marnosti. Všechno stvoření se kvůli činnosti člověka nějakou formou musí účastnit ničení, podléhá strachu a utrpení, je do něj zapleteno. Veškeré tvorstvo sténá, čteme také v tom úryvku. Příroda křičí a na nás, lidech, je, jak se zachováme, zda ten křik (u)slyšíme a co to s námi (u)dělá, jak zareagujeme. My křesťané, ale i všichni ostatní – lidé z různých náboženských směrů, věřící ale i ateisté – všichni jsme povoláni k jednomu – vytvořit nový pohled na Zemi. Žasnout nad divuplným světem a strážit to bohatství, které neumíme ani zčásti vytvořit lidskou rukou. Součástí našeho myšlení, mám na mysli západní kulturu, je, že vidíme Zemi jako předmět bez života, se kterým můžeme nakládat, jak uznáme za vhodné, podle toho, jakou hodnotu má pro nás. Cítíme se jako „páni a vlastníci“ země („maître et posedeur“ dle R.Descarta). Jako ti, kteří jsou svrchovaní, a ne vztahovou součástí velkého společenství života. Ale Země přece není mrtvé jeviště, na kterém se odehrává náš život lidských superstars! Země je úžasně propletený, velký živý organismus. Je to živý tvor! Od roku 2009, na základě jednání členských států OSN, existuje “Deklarace práv Matky Země”. Tahle myšlenka země jako matky je vlastně revoluční pro náš pohled na planetu a pro náš vztah k ní! Vždyť jak běžně lidé mluví o Zemi, o přírodě, půdě? Jako o zboží, které má hodnotu pro člověka. Jak jí lze ekonomicky využít. Ale pokud o Zemi uvažujeme jako o Matce, podobně jako Boha prožíváme coby otce, tak takové nakládání s ní a přemýšlení už možné není. Matku nelze prodat, koupit ani využívat, ale člověk by jí měl milovat, ctít a pečovat o ní. Jsme osudově propojení, celá Země a lidstvo. Každý z nás jsme dcerami a syny Země a budujeme si vztah k Bohu Otci a Matce Zemi. Bible to také ví: Adam, lidská bytost, byl vzat z adamah, hebrejsky země, půdy, hlíny. Naučili jsme se postupně hledět vzhůru, hledat Boha – Otce, ale ještě nás čeká plně pohlédnout dolů a okolo sebe k Matce – Zemi. A prožít ten vztah, učit se ho žít.
Sestry a bratři, dnešní zamyšlení vlastně nemá jednu konkrétní pointu. Postupně budeme celé září procházet texty, které se k tématu ochrany Stvoření v křesťanství vztahují a které nás mohou inspirovat a vést. Je na každém z nás, jaký postoj zaujmeme. Prožívat své já jakožto součást celku, velkého Ty je vědomá volba a mnohdy náročná cesta. Ale asi nám žádná jiná cesta už ani nezbývá. Budeme se nad tím společně ještě během září zamýšlet. Amen!