Kázání na 16.neděli po sv.Duchu, 8.září 2024, Husův sbor, Brno Botanická 1
Text: “Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.” (Mt 6, 24-26)
Sestry a bratři,
evangelista Matouš tím, že dává do kontrastu svobodnou existenci nebeského ptactva, nezatíženou ničím jiným, než pudem sebezáchovy a přežití, s existencí lidskou, spoutanou nejedním poutem lpění a chtění a z toho plynoucích, často nadměrných, nároků na naše okolí, na zdroje, na planetu Zemi, nevybízí těmito slovy posluchače k tomu, aby zanechal práce a nechal se živit, spolehl se na to, co najde nebo dostane. Spíš možná říká to, co – myslím si – jinými slovy trefně vystihl v jedné ze svých knih zoolog a skaut, stále činný a aktivní poutník a spisovatel, jizerskohorský patriot Miloslav Nevrlý: “….méně vybavení přináší více zážitků a pestřejší život. Proč? Neboť člověk s jednou lahví na vodu je v krajině pozornější k pramenům než ten, který má lahve tři. Ten, kdo nemá pláštěnku, si víc všímá oblohy a mraků a kdo nemá stan, dvakrát si rozmyslí, kde si ustele.” Chování nebeského ptactva, stejně jako dalších živých tvorů na Zemi, je pragmatické, sleduje vlastní přežití, zachování druhu, přičemž ale převládají takové druhy, které žijí a přežívají v symbióze s okolním prostředím. Ve starozákonní knize Sírachovec nacházíme větu: “Člověk se slitovává nad svým bližním, ale Hospodin má slitování se všemi tvory.” (Sir 18, 13) A není snad člověk stvořen k obrazu Božímu? Kde se tedy stala chyba? Ano, máme soucit s lidmi, ale jen s některými, soucítíme také s vybranými zvířaty, navíc s nimi naopak často míváme soucit větší, než s některými lidmi. Ale s přírodou, planetou Zemí, naší Matkou a domovem, jako celkem, téměř žádný soucit nemáme? Jakto, že se nám stala zdrojem, komoditou, jejíž bohatství, rozmanitost a krásu stále hodnotíme převážně mírou/optikou využitelnosti pro sebe, pro člověka? Přitom je už dávno jasné, že novou planetu mít k dispozici nebudeme, a že kondice Země jako celku ovlivňuje jednotlivé regiony a jejich obyvatele. Čas od času se hovoří o snaze prozkoumat možnosti života na Marsu, možná, aby nám vědci dokázali, že nebude tak zle, že dál můžeme bez obav žít, jak jsme zvyklí, a že se vybydlená planeta Země, Gaia, dá vlastně v budoucnu nahradit. Je to podobné odbíhání od vážnosti přítomného okamžiku a vlastně jistá manipulace člověkem, jako když lidem církev ústy svých představitelů říkala, že tento život vlastně není tak moc důležitý, podstatný a plnohodnotný, to až jednou – ten věčný, nebeský život – to bude ráj. Možná ano, ale podstatné jsou ty kroky teď a tady, které k němu snad vedou a třeba taky ne. To je Boží tajemství a člověk o něm nic moc neví. Oddalovat řešení ekologické katastrofy příslibem kolonizace jiné planety je zlé řešení. Země se nahradit nedá, to jen my to nechceme slyšet a už vůbec nechceme změnit své chování tak, aby výsledek měl viditelný dopad na stav životního prostředí a následně zpětně i na kvalitu našich životů, či spíš životů dětí a vnoučat, dalších generací. Země, krajina se nám místy doslova proměňuje před očima, dnes už v horizontu jedné generace. Například v důsledku úbytku obyvatel venkova, s tím spojeného poklesu pestrého malochovu hospodářských zvířat a mizení pastvin na úkor intenzivní a téměř monokulturní a nepřetržité zemědělské produkce, zmizela v České republice za posledních 35 let téměř jedna třetina polního ptactva. Drop velký, chřástal polní, moták lužní, skřivan polní nebo strnad luční – kdo z vás tuší, že tito živáčci jsou dnes, díky člověku, který po svém pojal ono biblické “správcovství Země” a do půdy bez uzardění seje geneticky upravovaná osiva, žne častěji, než by bylo potřeba a téměř výhradně strojně, a úrodu navíc ukládá do stodol, kde jí následně nechává shnít anebo nesmyslně spaluje, kriticky ohroženými druhy a hrozí jim, pokud nezměníme náš styl hospodaření v krajině, že úplně zmizí? Takový je obraz dneška, takovým “božím” hospodářem se člověk stal a v důsledku naší činnosti trpí celé stvoření, nejen ptactvo nebeské.
Kázat Boží slovo a mít podíl na tom, aby každý člověk toto slovo slyšel a každé koleno se sklonilo před Božím jménem a lidé pokud možno došli spasení, je dobrá práce, řídit se tím slovem ve společenství ještě lepší, ale je taky načase třeba někde ponořit ruce do hlíny, začít se věnovat sázení stromů v krajině, podpoře ekologického zemědělství, budování remízků na polích a praktikování vědomostí v každodenním životě tak, abychom v dnešní době aspoň trochu zvrátili nebezpečně se vychylující ručičku stability ekosystému na planetě Zemi. Můžeme si každý hledat svou cestu a možnost realizace. Hledat, začít a žít. Anebo pokračovat důsledně v tom, co už děláme. Být na cestě a chránit to, co je na ní i pro další poutníky a poutnice. Amen!