Text: Gn 6,5–7.18:
Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“
Noe však u Hospodina nalezl milost. Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem. Noe zplodil tři syny: Sema, Cháma a Jáfeta. Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí. Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.
Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká. V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů.
Kázání na 17.neděli po sv.Duchu, 15.září 2024, Brno Botanická 1
Bratři a sestry,
leckdo z nás se ještě před týdnem modlil za déšť, který by ulevil vysušené a rozpálené krajině, polopoušti, v níž se krajina rychle měnila před očima. Tak teď prší už čtvrtý den a potopa, jak jí vidíme – zatím decentně v Brně a okolí, ale děsivě v Jeseníku, Frýdlantu, Krnově, Pardubicích, Opavě a na mnoha dalších místech republiky, není realitou zpráv někde zdaleka. Je teď a tady. “Tam” se moře oteplila, ledovce a permafrost tají. A voda stoupá, klima se mění. Mysleli jsme si, že se nás to netýká, a ejhle, důsledky čehosi rádoby vzdáleného jsou drásavě viditelné jen pár (desítek) minut cesty odsud. Že se tyto věci dějí a že se budou dít dál a hůř, na tom se shodují vědci už dlouho – tedy snad kromě těch, kteří nadále fanaticky věří Václavu Klausovi a jeho dogmatům o tom, že „se nic neděje“. Jenže my to nechceme slyšet, klimaaktivisté jsou vysmívaní, vědci nevyslyšení. Klimatické konference končívají prachbídnými dohodami. “Po nás ať přijde potopa/après nous, le deluge”. Slova, která snad vyslovil francouzský král Ludvík XV. Tušil společenské změny, které posléze smetly starý režim. Ta věta se vztahuje jako svého druhu proroctví k francouzské revoluci. “Vidím, že se něco děje – něco, co není v běžném a nezměnitelném řádu věcí – ale kašlu na to“, říkal si možná Ludvík. Podobně jako mnozí z nás doteď. “Něco se děje” – každý rok větší a větší vedro, sem tam přívalový liják, v zimě žádný sníh, mrazivých dní pomálu … no a co já s tím? Klimatická změna, náš hřích? Kašleme na to. Nás se to přece netýká?!
Týká. S potopami se lidé setkávali od pradávna, což ale nemůže být omluvou pro naši netečnost k nevratným změnám, které naše bytí a nároky působí na Zemi. V knihách je zaznamenáno mnoho příběhů o různých potopách. Slyšeli jsme pasáž z knihy Genesis. Známý je i sumersko-babylónský Epos o Gilgamešovi, kde se potopy týká jedna kapitola, jedenáctá “deska”. Biblický záznam zmiňuje, proč potopa nastala – jako trest za hříchy lidstva. V Eposu o Gilgamešovi naopak bohové o potopě prostě rozhodli – a není už řečeno, proč tak učinili. A když se to stalo, tak se sami zděsili svého rozhodnutí. Potopa nakonec opadla a přeživší, pan Utnapištim, vykonal děkovnou oběť. A bozi? Ti se nad obětí ještě pohádali o to, kdo za potopu vlastně může. Ve srovnání s tím je biblický Bůh, Hospodin, Otec, naprosto suverénní a jeho konání vždy dává dobrý smysl…I když, posuďte sami. Bůh se v Písmu přece také co chvíli rozzlobí, pak zase slituje, někde se dává přemluvit, jindy mění názor! I dnes jsme to slyšeli na začátku prvního čtení z knihy Genesis: „Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci.“ V biblickém Bohu je tolik podob a poloh, je velkým tajemstvím, ve kterém se prolíná pro nás mnoho nevysvětlitelného a nesrozumitelného. Hebrejské slovo Elohim, Bůh, se dá přeložit i jako “bohové”, neb se jedná o plurál slova. Bůh mluví ústy proroků, jasně, naléhavě, nejpřesvědčivěji se manifestuje v Ježíši Kristu. Na druhou stranu je nadále a stále všepřesahující, překvapující, tajemný a skrytý. Jak to říká prorok Izaiáš: „Vskutku, ty jsi Bůh, který skrývá se, Bůh Izraele, Spasitel!“ (Iz 45,15)
Tahle slova, nástin záznamu starobylé lidské zkušenosti, nás snad mohou povzbudit v tom smyslu, že “po potopě jsme tu dál”, nabízí se ale otázka, jak dál? Jsou věci, se kterými se dá něco udělat; nebo se o to lze aspoň pokusit. Co můžeme udělat s potopou? Ale i s „potopou“, tedy s nějakou zásadní změnou, jež ohrožuje svět, jak ho známe – náš „starý režim“, domov, uspořádání, naše bližní. To, nač jsme byli zvyklí, to, co jsme někteří s láskou a něhou strážili, ale na druhé straně mnozí také bezuzdně využívali jen pro vlastní prospěch, může, jak vidíme, velmi záhy zmizet, stačí pár dní deště. Když už potopa nastane, tak se vlastně moc dělat nedá – dostat se do bezpečí, něco možná zachránit, počkat, až opadne voda a pak uklízet. Poslat peníze těm, kteří o vše přišli, nabídnout pomocnou ruku. Poučit se, či doufat, že znova se to nestane. Jenže nikdo neví. A leckdo se nepoučí. Revoluce, změna může být k dobrému, nebo ke zlému; a také – jak pro koho; podle toho, jak se komu vedlo ve světě „předpotopním“. Jenže změnu už dlouho potřebujeme všichni – změnit své nároky, spotřební zvyklosti. O biblických prorocích se říkalo, když hlásali “nepříjemné věci”, ve chvílích, kdy lidstvo varovali a vyzývali k nápravě, že druhé zbytečně straší. Mnohdy na ně oni “rozumní lidé” hleděli spatra (ze svého zdánlivě bezpečného patra). Proroci jistě nebyli dokonalí a bezchybní. Ale nebyli lhostejní ke zlu, byli citliví. A to je důležité. Nebýt lhostejný, začít jednat, podle svých možností. Nevidět jenom sebe a svůj zájem, prospěch. V tomto smyslu můžeme být každý, každá aspoň trochu Noemem. Noe byl sice Bohem adresně, jmenovitě povolán. Ale my se nemůžeme vymlouvat, že na nás nikdo teď nevolá jménem. Ani na to, že na žádného Boha nevěříme a příběh o Noemovi je jen pohádka pro kostelní lidi. Být povolán znamená uslyšet hlas ve svém srdci. Výzvu – musím něco dělat! Nemůžu to tak nechat! Uvědomit si, že mohu a tím pádem musím. Jaký hlas v srdci? Boží hlas? Současní klimaaktivisté, často vysmívaní, anebo na druhé straně respektovaní vědci, možná v Boha ani nevěří, ostatně jako velká většina obyvatel naší republiky. Nevadí. Věřit v Boha znamená jednoduše konat víc, než je v zájmu mé vlastní osoby, vlastního zájmu, obzoru a biologické rodiny. Ten, kdo překračuje svým myšlením a jednáním soukromý a sobecký horizont, takový člověk prakticky, činem, prokazuje víru v Boha, totiž v já přesahující Ty. A v tom je naděje, cesta, v obětující se lásce. Milé shromáždění – hodně sil, naději na změnu, odvahu k činu a pevné břehy s námi, amen!