Kázání na 1.postní neděli – Invocavit (Černá/Liščí neděle), 9.března 2025
texty: Dt 26, 1-11/ Ř 10, 8b-13/ L 4, 1-13
Bratři a sestry,
dnešní neděle, první z šesti postních, nese jméno Invocavit, v češtině se jí říká také černá nebo liščí. Názvy se různí proto, že se v jednotlivých krajích držely v tuto dobu odlišné, pestré zvyky. Chodit s liškou – to je lidový zvyk z Křivoklátska, kde se na první neděli postní pekly preclíky, ženy je pak zavěšovaly venku na vrbové proutky a úkolem dětí bylo preclíky najít – pochoutku, kterou jim v noci v zahradě zanechala liška. Název černá neděle je zase odvozený od oblečení žen v tuto dobu – na znamení začínající postní doby se nosilo černé oblečení. A pak je tu ten latinský název – Invocavit – in voco latinsky znamená volám Tě. Ta slova odkazují k 91.žalmu, 15.verši, kde je psáno: “Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou”. Bůh se k člověku obrátí, vyslyší jej, když člověk Boha osloví. Tento žalm začíná slovy: “Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ To mohou být vpravdě posilující slova v době postní. Jde vlastně o vědomé vyznání, jak autor žalmu vnímá Boha, kým mu Bůh je a že je záštitou v těžkých časech. Podobná slova jsme nakonec slyšeli ve všech třech dnešních čteních. Slova prodchnutá vírou a vědomím, že Hospodin je s člověkem v časech dobrých i v těch náročných. Slova založená ne na teorii, ale na bytostné životní zkušenosti, mnohdy hodně těžké, že Bůh s člověkem zůstává, ať se děje cokoliv.
Postní doba je časem přípravy k Velikonocům. Lidé řeší, jak se postit, ale důležité o co víc je se ptát, proč se postit? Není až tak důležité čeho se vzdáme, důlěžité je vědět, proč to chceme a děláme. O Ježíši jsme dnes četli, že se plný Ducha svatého vrátil od Jordánu a Duch ho čtyřicet dní vodil po poušti, kde byl Ježíš pokoušen. Postní doba může být časem, kdy zakusíme sílu víry. Je to doba, kdy skrze různá sebeomezení můžeme vnímat, jak žijeme. Co se o nás pokouší, co si nás nárokuje, čemu se poddáváme. Můžeme se dotknout svých hranic, své komfortní zóny, půst nám jí může dost pozměnit. Jedním ze smyslů postní doby je sebeovládání – bytostně zakusit, co to pro každého z nás znamená, něčeho se vzdát. Pro koho a proč to děláme? Není to jen pro Boha, ale je to i pro nás samé. Postní doba je časem proměny a poznání, časem hledání vnitřní jednoty a síly. O tom, co všechno během času na poušti podstoupil Ježíš, jsme dnes četli. Ale to, jaká pokušení by byla nachystána pro každého z nás – a to je skutečně individuální – můžeme každý přemýšlet a zkusit to zažít. Většinou známe svá slabá místa, víme či tušíme, co se o nás pokouší. Postní čas, doba, kterou bychom mohli nazvat “sebezkušenostní” nás vede k tomu, abychom si přiznali své chyby, svá slabá místa, a abychom je přijali do celku své osobnosti. Silnějšími se stáváme tehdy, když jsme ochotní a schopní se postavit tomu, co v sobě skrýváme, co na sobě nemáme rádi, a pojmenovat to. Když to poznáme a přijmeme – jako nedílnou součást celku, rosteme. V Harrym Potterovi říká moudrá Hermiona památná slova: “Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.” Když se bojíme si něco přiznat, tak to něco se stává větší a postupně nás může ovládnout. Ten ďábel, který s Ježíšem byl na poušti, to může být klidně symbolické vyjádření pro nevědomou, stínovou část osobnosti člověka. Ježíš s ďáblem mluvil, odpovídal mu, nesnažil se ho zahnat. A pak se stalo, že odešel. Je tam psáno, že odešel až “do dané chvíle”. To už je formulace, která odkazuje k Velikonočním událostem a na to si ještě počkáme. Jsme teď teprve na počátku postní doby. Pokud jste se rozhodli pro nějaká sebeomezení, pro to, prožít postní čas jako čas setkání a poznání, tak je neděle vlastně dnem odpočinku, vydechnutí, protože neděle se do postní doby nepočítají. Jsou oázou na pouši, kterou můžeme nyní společně zakoušet a ve které se lze občerstvit na další cestu. Amen!