Kázání na 2.neděli postní /Reminiscere/ – 16.března 2025
texty: Gn 15, 5-12.17-18/ Filipským 3, 17 – 4, 1/ Lukáš 13, 31-35
Bratři a sestry,
první čtení z knihy Genesis nám nabízí vhled do praktikování víry tehdejšího lidu kolem Abrama, pozdějšího Abrahama, praotce izraelského národa. Obětovala se zvířata, o tom se ví a nebyla to zdaleka jen judaistická praktika. Abram s důvěrou udělal, co se po něm žádalo, vybral, rozpůlil a připravil ona zvířata k oběti a potom čekal. Padl na něj spánek, měl vidění, něco se stalo. Zmíněna je zde dýmající pec a ohnivá pochodeň. Symbol toho, že Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu.“ Abram vnímal tento večerní zážitek jako dobré znamení, posílilo to jeho víru v Hospodina. Tenhle příběh je tu dost možná zmíněn proto, že tady někde vlastně začíná i Ježíšův příběh. A s ním i příběh náš, praxe víry v jednoho boha, v Hospodina, v ono bhaga – přízeň, hojnost, lásku, která se chce dělit, která je dávající se – ze sebe samé.
Druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Filipským vyzývá k nápodobě, k tomu, abychom stáli pevně v Pánu. Pavel tady zjevně povzbuzuje ty, kteří se kvůlil víře trápí, kteří jsou možná nějakým způsobem utiskováni, zažívají příkoří, nepochopení. Tahle část dopisu má druhé povzbudit, podpořit v trápení. Aby(chom) se nebáli. Mistr Eckhart, německý dominikán a středověký mystik napsal: “Člověk se nemá bát Boha – ten, kdo se Boha bojí, ten před ním utíká. Taková obava je škodlivým strachem. Máme se snad jen obávat, že ztratíme Boha, ale ne se ho bát. Máme ho milovat, protože i Bůh člověka miluje.” Take vás napadá, když slyšíte slova moudrého Eckharta, kolik duchovních strašívalo lidi Bohem tak, aby se ho báli? A přitom mystik vystihl tak základní věc – člověk pokud se něčeho bojí, tak tomu většinou nejde úplně otevřeně vstříc, ale opravdu spíš utíká ….
Lukášovo evangelium nám líčí v dnešním úryvku scénu, kdy za Ježíšem přichází část farizeů a varují jej: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ V tomto příběhu se splétají do sebe i ta předchozí dvě dnešní čtení, jejich smysl. Ježíš ví, kdo je jeho nebeským Otcem, ví, co se má a musí stát, ví, co má udělat. Na první pohled bychom si snad řekli, že i v těch farizejích se našla špetka soucitu, když Ježíše varují před Herodem a před vstupem do Jeruzaléma. Ale dost možná je to taky zase jedna z jejich lstí – jestli náhodou Ježíš nezapochybuje a nepoleví ve své víře a úkolu. “Musím jít svou cestou”, říká Ježíš neochvějně. Nejde to jinak. Zrovna když jsem se chystala psát tohle zamyšlení, narazila jsem na slova ruského historika Andreje Zubova, jenž – jakožto Putinův kritik a odpůrce války na Ukrajině – odešel v roce 2022 z Ruska přes Finsko sem do ČR a učil (možná stále učí) zde v Brně na MUNI a který řekl: “Jsem už starý, mohu zemřít kvůli tomu, co říkám – kritizuji Putina i válku, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Mohou mě věznit, i zabít, ale já nemohu pohřbít svoje svědomí, své přesvědčení. Nemohu jinak.” Ta slova parafrázuji, smysl však zůstal stejný. Ježíš přišel za lidmi s otevřeným srdcem, nabízel pomoc, pomáhal, zachraňoval. A v textu u Lukáše je i zapsáno, že věděl, jak to s ním dopadne: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ Je to povzdech nad lidskou malostí, nad omezeným vnímáním, i nad tím, jak se necháváme ovládat strachem z jinakosti. Postesknutí člověka, který ví, co jej čeká, ale zároveň také ví, že láska nikdy nezanikne. Že Bůh je všude a láska je všude a že i to, co Ježíš lidi učil a co jim ukazoval, se ve světě ukáže a že i kdyby se Herodes vzteknul, tak se tomu prostě zabránit nedá. Herodes byl ten pomyslný jednooký král mezi slepými. Dnešní příběh nás učí, že uvěřit a spočinout v Boží náruči je to nejryzejší, co člověka může potkat. Jen je k tomu potřeba prohlédnout skrze všechny ty mámivé závoje, do kterých se halíme a skutečně uvidět. Netoliko očima. Srdcem. Amen!