Kázání na 3.postní neděli (Oculi) – 23.března 2025
texty: Izajáš 55, 1-9/ 1. Korintským 10, 1-13/ Lukáš 13, 1-9
Sestry a bratři,
dnešní neděle, 3.postní, dostala své latinské označení opět po jednom z žalmů – 25.- jeho části. „Oculi mei semper ad Dominum – Stále upírám své oči k Hospodinu.“ Autor žalmu napsal text o naději, ve kterém prosí, aby mu Bůh ukázal cestu a aby jej vyvedl z trápení. 25.žalm je silnou modlitbou k Bohu, která vyjadřuje víru, ale i pokoru žalmisty. Text žalmu je výčtem různých protivenství, které autor zažíval, a tvoří vcelku protiklad k tomu, co jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, v části kapitoly z knihy proroka Izaiáše. Ten úryvek je vlastně také povzbuzením, výzvou k následování Boha, zaslíbením Božího milosrdenství. Píše se tu: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Říkám si, kolikrát v životě, když něco nejde, jak jsme si představovali, přáli a potřebovali, ztrácíme víru, naději? Svůj cíl z očí, když přijde ještě další kopec, který jsme nečekali? A přitom tady u Izaiáše čteme, že Boží úmysly nejsou totožné s těmi našimi. Kolikrát už bychom si ze své lidské perspektivy řekli, že něco dál prostě nejde, že cesta skončila, došli jsme až na hranu svého snažení. Ale ta dnešní čtení nám různými způsoby připomínají, že je tu právě ještě ta boží dimenze života, ty cesty, které nejsou naše, ale přesto tu jsou. Abychom je vnímali, je právě potřeba dělat to, co ten žalmista – stále upírat své oči k Bohu, nemít sebe sama jako finálního činitele a středobod všech věcí, ale mít na tom místě Boha, jeho milosrdenství a lásku. “Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.” To jsou slova apoštola Pavla ve druhém dnešním čtení. Podíváme-li se na dějiny lidstva, zkoušek a trápení, které si lidé sobě vzájemně připravili, bylo nepočítaně. Přesto je síla života obrovská. Dějinami lidstva se jako červená nit vine naděje v dobro, spousta významných činů, které lidstvo posunuly. Vždy za nimi byla obrovská síla lidského ducha, ne třeba nutně víra v konkrétního Boha, ale jistě oči a mysl upřené někam dál za horizont vlastního já, k vyššímu cíli.
Neztrácet víru, neodvracet své oči a nepřestat hledět před sebe a vzhůru – jak toho dosáhnout, když je v našem životě i kolem nás tolik náročného? Ježíš zřejmě v textu mluví o tom, jak je důležité nespouštět z očí cíl cesty a zkoušet vnímat značky, které k němu vedou. Začíná možná “odjinud” – mluví o nevinných obětech Piláta, o osmnácti zabitých pod spadlou věží v Siloe. Ve vyprávění šlo o konkrétní nešťastné události. Proč je zmiňuje? Posluchači reagovali zřejmě různě, možná tak, jak dnes reagujeme na všemožné zprávy ze světa – jeden se zhrozí, s jiným to ani nehne, další se zatvrdí – kdyby tu byl Bůh, tak by to přece nemohl dopustit! Pořád máme kolem sebe mnoho utrpení, neštěstí, ve světě se válčí a umírají nevinní … Jak na to reagujeme a co to dělá s naší vírou, postojem ke světu i k nám samým? Švédský lékař a statistik Hans Rosling napsal velmi zajímavou knihu Faktomuva. V ní ukazuje deset instinktů – nevědomých, ale předvídatelných myšlenkových zkreslení, která ovlivňují naše názory na okolní svět. Jsou to mnohdy právě klamné instinkty, které zkreslují náš pohled a zastiňují fakta. Rosling knihu napsal, aby čtenáře povzbudil, že to se světem není tak špatné, jak to možná vypadá a aby lidem otevřel oči – prohlédnout nevědomost, vidět skutečně důležité výzvy a problémy, kterým čelíme. Vidět sebe samé či do sebe samých, porozumět. A tím se učit rozumět i světu. Dobře reagovat na to, co se kolem nás děje. Ježíš lidem také otvíral oči. V části Lukášova textu jako by připomínal: člověče, dej si pozor, abys nezapomněl na své poslání a nedopadl jako suchý fíkovník. Jako strom, který se tu krásně vyjímá, ale nenese žádné ovoce. Který je poněkud “jalový”. Sem, bratři a sestry míří zvěst dnešní neděle. Každá událost má své příčiny, každá věc má svého tvůrce. Každý z nás máme svá obdarování a jedinečný čas, každý jsme osobnost. Bůh nás potřebuje. K čemu nás stvořil, jaký vztah k němu máme a chceme mít? Podobenství o fíkovníku, přes všechna tvrdá slova, má nadějný závěr. Je obrazem o Boží trpělivosti s námi, než skutečně prohlédneme. Tak tedy vzhůru srdce, ale i oči! Amen!