Kázání na Květnou neděli, začátek svatého týdne, 13.4.2025
texty: Izajáš 52, 13 – 53, 12/ 2, 5-11/ Lukáš 19, 28b-40
Bratři a sestry,
Květná neděle je dnem, který otevírá bránu Velikonočních událostí. Dnešním dnem vstupujeme do příběhu, který je pro víru klíčový; do příběhu lásky i bolesti, věrnosti i zrady. Tento příběh vypovídá mnoho o člověku, o Bohu, o našem vztahu k němu, i o vztahu Boha k nám, lidem. Na konci Velikonoc budeme svědky Vzkříšení, ovšem nikoli jako konce, happyendu romantického příběhu, pohádky, kdy dobro zvítězilo nad zlem, ale na znamení toho, že Kristův příběh je otevřený, stejně jako bude na počátku příští neděle otevřený skalní hrob. Protože Ježíšův příběh Vzkříšením neskončil, ale pokračuje i dnes a mezi námi.
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.“ Slova z Izaiášova proroctví ostře kontrastují s událostmi Květné neděle. Dnes čteme v evangeliu o tom, jak Ježíš poslal své učedníky pro oslátko, na kterém poté, na cestě vystlané plášti – jinde v evangeliích se zas hovoří o palmových ratolestech – vjíždí do Jeruzaléma. Učedníci a zástupy lidí cestou vítají Ježíše, chválí jej a radují se. „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ I tato slova patří ke Květné neděli, slova radosti, která připomínají i radost v Betlémě, u jeslí, když se Ježíš narodil. Je to obrovský kontrast, kdy do Jeruzaléma Ježíš vjíždí jako král a lidé jej vítají, aby o pár dní později došlo na Izaiášova slova o tom, že “jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku”. Ten, který byl vítán a oslavován, bude takto potupen. Z vůle některých lidí, ale také, aby se splnilo, co bylo předpovězeno. Aby lidé byli vykoupeni. Abychom měli naději, vůli a víru – obětovat se lásce a v lásce, tj. otevřít se – lásce, která tu je – pro každého z nás a takto žít, s očima otevřenýma a srdcem vnímajícím.
Ve Velikonočním týdnu se dotýkáme velkého tajemství. Události, které se staly, nelze tak úplně vysvětlit. Ale jsou pro nás důležité, protože otevírají cestu k životu v plnosti. K citlivosti – abychom vnímali posvátnost stvořeného světa. Generace před námi, lidé dávných kultur, o sobě přemýšleli v důvěrném vztahu s Hospodinem, s přírodou a vesmírem. Uvědomovali si, že jsou součástí většího celku a takto vnímali svou roli v životě. Postupně jsme tuhle nit svého původu a smyslu téměř ztratili, v současném světě odvozujeme – zdá se – všechno sami od sebe. Stali jsme se středobodem svému vlastnímu světu, přírodu, matku Zemi a Boha považujeme jen jako doplněk k lidské civilizaci. Velikonoční týden nás vrací ke zdroji, ke smyslu, události Velikonočního týdne jsou součástí příběhu o vztahu Boha a člověka. Můžeme navázat přetrženou nit, kterou jsme někde cestou ztratili. Amen!