texty: Ezechiel 37,12-14/ Římanům 8,8-11/ J 11,1-45 – Vzkříšení Lazara
Bratři a sestry,
roku 1609 namaloval jeden z nejznámějších barokních mistrů a jeden z posledních velkých italských náboženských malířů Michelangelo Merisi, známější jako Caravaggio, obraz Vzkříšení Lazara. Ví se, že obraz maloval na zakázku pro majetného zbožného měšťana, pro člověka, který se možná bál smrti a chtěl mít před očima naději na život pokračující po smrti, na vzkříšení. Otázka, co bude po smrti, nebo snad přání, aby něco bylo, aby život prostě neskončil, provází lidstvo dlouhodobě, nějaká forma víry v to, co bude, až člověk, tak, jak sebe i svět vnímá za života, nebude, je přítomna v každém duchovním systému.
Vzkříšení, víra ve vzkříšeného Krista, stojí v samém centru křesťanství. Vzkříšení je pro víru nezpochybnitelným, pro vědu vyloučeným. Z lékařského hlediska není ve věci vzkříšení o čem diskutovat. Když, tak se mluví o resuscitaci. V minulosti se občas stalo, že někdo domněle už mrtvý obživl, dokonce se z rakve začal dobývat ven zpátky mezi živé, dneska se děje buď to, že lékaři člověka oživují, resuscitují, to ale není ještě prohlášen za mrtvého, anebo je spolehlivě určen okamžik smrti. Nic, jako návrat k životu po 4 dnech smrti, jak jsme dnes četli v Janově evangeliu, vyjití z hrobu ve chvíli, kdy už je tělo v rozkladu, kolem sebe neznáme, maximálně to můžeme vidět v zombie hororech.
A přesto to téma leží tzv. “na stole”, máme jej v Písmu, čteme o něm, a to jak ve Starém, tak i Novém zákoně. Jenže – je tu dvojí rovina, dvojí pohled, tak jako ostatně v Písmu téměř vždycky. Pohled z naší, dosud omezené lidské perspektivy, kdy nevidíme “cele”, ale jen “jako v zrcadle”, a rovina Boží. Nechme tedy na Bohu, jak to bude se vzkříšením těla, tím se teď nezabývejme, stejně to nevyřešíme, koncentrujme se raději na tu rovinu, která se dotýká nás teď a tady, našeho současného života, řešme to, co je z pohledu dnes slyšených textů v naší blízkosti. A domnívám se, že ty texty, které jsme dnes četli, jsou, světe div se, o SVOBODĚ!
Starozákonní Židé podle proroctví počítali s tím, že suché kosti mrtvých budou vzkříšeny, oživeny a že všichni dříve zemřelí se sami přemístí do nového Jeruzaléma. Ezechiel ve svém vidění popisuje, jak se kosti obalí masem, obživnou a jak tato armáda povstalých zaplní údolí. Ezechielovo vidění můžeme vykládat jako metaforu – Izraelci byli ujařmeni, byli pod nadvládou, oživlé suché kosti u proroka Ezechiele lze vnímat jako synonymum pro Izrael, který se osvobodí z nadvlády, znovu povstane k životu, ke svobodě a vrátí se z vyhnanství domů.
Apoštol Pavel v Listu Římanům píše o napětí mezi duchem a tělem. Tělo bez ducha je mrtvé, mezi duchem a tělem jakoby vládl věčný svár, napětí, kdo z koho. Tělo, to je povrch, duch je to uvnitř. Ideální je soulad mezi tím, co je uvnitř a projevuje se navenek. Častější ovšem je, že nejsme v souladu tzv. sami se sebou, nitro něco signalizuje, ale tělem se chováme jinak, klameme (se), hrajeme hry na sebe i na druhé. Známe chvíle, kdy jednáme pudově, kdy nám velí tělo. Apoštol Pavel nabádá římskou obec, ale i nás, abychom nežili jen na povrchu, jen tím, co nám velí potřeby těla, ale abychom žili hlavně z nitra, protože právě tím, co vychází z našeho nitra, z ducha, bude skutečně probuzen, oživen celý člověk, tedy to, co tvoří naší konkrétní osobu, to, co nás činí unikátními. Staneme se v tomto smyslu svobodnými.
Když se přesuneme k tomu, co jsme četli v Janově evangeliu, tak celkem jistě je vzkříšení již mrtvého Lazara nejvýraznějším z Ježíšových činů a vlastně nás i chystá na to, že sám Ježíš nad smrtí zvítězí. Lazar je vzkříšen, ale zase jednou umře, nicméně u Ježíše je to jinak, on totiž překračuje všechny hranice a i nás učí je překročit. Ne v tom smyslu, abychom teď bádali nad tím, co bude po smrti nebo se pokoušeli oživovat mrtvé. Kdepak. To oživování a překračování hranic se týká našeho pozemského života teď. Opět – týká se osvobození.
Ježíš, tím, že vzkřísil Lazara, posouvá naše nazírání toho, jak chatrné mohou být jakékoliv hranice pro Boží moc a lásku a jak jsou tytéž hranice – optikou našeho, lidského chápání – zdánlivě neprostupné. Jinými slovy – co je pro člověka nemyslitelné, nepředstavitelné, je pro Boha možné. A navíc – máme přece vědomě být obrazem Božím! Apoštol Pavel říká – ožijte ze svého nitra a v tomto duchu oživte své tělo, buďte svobodnými…. a evangelium k tomu dodává – překračujte hranice, ty zdánlivě nepřekročitelné, které máte ve své mysli, ve svém srdci, ty které paralyzují vaše tělo, překonávejte hranice mezi sebou navzájem, oživujte, co je mrtvé a nefunguje – sebe, vztahy mezi sebou navzájem, odpouštějte, milujte, budujte mosty jeden k druhému, i tam, kde je to teď mrtvé, oživte to, buďte svobodnými. Dovolte si otevřít všechny ty zavřené dveře, kde nemáte odvahu, kde je temnota jak v hrobě, kde nemůžete dýchat ani se hýbat – dveře k lásce, dveře k naději, dveře k porozumění, dveře k odpuštění. Dovolte si uslyšet Ježíšův hlas a nechat se jím vyvést na dobrou cestu ze své spoutanosti, z mrtvého těla ke skutečnému svobodnému nespoutanému (v tom dobrém slova smyslu) životu.
Přiznám se vám, že mě až mrazí ze síly slov, která Ježíš pronáší k mrtvému: “Lazare, pojď ven!”
Pojď ven! – to je sestry a bratři poselství pro každého z nás. Když nás svazuje úzkost, máme symbolicky svázané ruce a nohy, ve chvíli, kdy nás znehybňuje v životě úzký prostor, jako kdyby prostor hrobu, když jsme ve slepé uličce a nevíme, jak a kudy dál, anebo když si nevěříme, když už nemáme sílu a rozhodnost k činu. Tak přesně do takové situace, kdy jsme někde hluboko, v depresi, smutku, zlobě…..tak Ježíš volá “pojď ven!” a otevírá nám svobodný prostor, vyvádí nás svým mocným hlasem z temnoty. Pojď ven, protože je tu pro Tebe nachystaná nová životní perspektiva, nový život, světlo a láska.
A o tom je víra, nechat se takto znovuoživit. A v tomto novém duchu, v novém životě, který vychází z proměněného, znovuoživeného nitra, žít a zkoušet a pokoušet se znovu a znovu neztrácet naději tam, kde se něco nedaří, znovu a znovu se nadechovat a pokoušet se skutečně svobodně žít. Ježíš na nás volá “pojď ven!” a to hlasem, který probouzí mrtvé a navrací je znovu do života. Minulou neděli jsem vám přála, aby vám sloužil zrak, teď vám tedy přeju, abyste dobře slyšeli. 🙂 Amen!