Bratři a sestry,
když čteme příběh o Ježíšově zjevení dvěma učedníkům na cestě do Emaus, je to trochu jako detektivka. A je známo, že jsou tací pozorní a hloubaví čtenáři detektivních příběhů, kteří už od prvních stránek knihy vědí, kdo je vrah. Lukášovo evangelium ale není detektivka, tady nejde o vraha, ale o pointu, a tu nám Lukáš prozradil už ve třetím verši kapitoly – narozdíl od učedníků tedy víme téměř hned, že s nimi po cestě do Emaus jde sám Ježíš Kristus, a můžeme celý ten příběh pozorovat touto optikou. Někdy je daleko jednodušší vidět něco u druhých, vidět, co oni nevidí, než to vnímat u sebe. A tak není divu, že dva učedníci jdoucí po cestě do Emaus Ježíše hned nepoznali, že něco “bránilo jejich očím”, aby prohlédli. To je celkem dost lidské – a i v Bibli se na jiném místě píše, že mnohdy vidíme třísku v oku druhého, ale trám ve vlastním oku nevnímáme. Druhým jsme schopni poradit, vnímat to, co oni nevidí, k čemu nemají odstup, ale sobě pomoct neumíme. Lidově řečeno – kovářova kobyla chodí bosa.
Bůh prochází světem anonymně, nerozpoznán, jako Ježíš Kristus na cestě do Emaus, prochází světem nesamozřejmě, mnohdy skrytě, zjevuje se a zase mizí, je tak trochu hádankou a jeho stopy jsou mnohoznačné. My ty stopy můžeme vidět, můžeme pro ně mít otevřené oči, rozpoznat je mezi mnoha jinými, můžeme je následovat, ale taky je vidět nemusíme, můžeme si je vyložit různě a nemusíme je rozpoznat, stejně jako ti dva učedníci zprvu nepoznali Ježíše. Věříme však, že Bůh světem prochází, že se zjevuje. Aktem víry je, že věříme, že Bůh nám ve světě zanechává své stopy a my ty stopy hledáme, hledáme jeho znamení, ať jsou jakákoliv, jdeme po těch stopách, jdeme v nich. Není to samozřejmost, že Bůh nechává v tomto světě znamení, protože ani víra není samozřejmá. Rodíme se do světa s myslí a schopností reflexe já vůči Ty, s vnímáním našeho přesahu, s touhou po vztazích a uvědoměním si vlastního já vůči Ty a okolnímu světu, nicméně to, jak toto vědomí uchopíme, je na nás, proto říkám, že víra je nesamozřejmá. Bůh nám společně se svými stopami, pro které zrak buď máme nebo nemáme, vedle toho v tomto světě také nechává prostor pro otázky, pro pochybnosti, a to vše proto, aby naše víra v něj byla svobodným rozhodnutím, abychom se svobodně rozhodli, zda Boží stopy na tomto světě budeme následovat anebo ne. Pokud jeho stopy následujeme, naše víra se pak stává odvahou důvěry.
Vzkříšený Kristus přišel mezi své učedníky nepoznán, jak jsme četli. Ke svým dvěma učedníkům se připojil na cestě, a to je velmi důležitý symbol. Symbol cesty, po které učedníci jdou, rozmlouvají s cizincem (tedy my, narozdíl od nich hned víme, že to byl vzkříšený Kristus) a odpovídají (si) na otázky. Celá ta jejich cesta do Emaus se totiž dá chápat i symbolicky. Člověk je celým svým životem tzv. na cestě, každý z nás jsme poutníkem časoprostorem a klademe si na naší životní pouti otázky, zároveň na ně hledáme odpovědi. Na některé otázky odpovědi i dostáváme.
Den za dnem luštíme křížovku života, stejně, jako kdyby ti dva, během cesty do Emaus, luštili nějakou křížovku. Vždyť, jak jsme četli, oni toho spoustu věděli, dokázali odpovědět na to, na co se jich Kristus po cestě ptal, ale jako kdyby jim nedocházelo, co to všechno znamená, jak to do sebe zapadá. Až jim Kristus nakonec říká: “Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!” Na tom vidíme, že Kristus přichází jako tajenka křížovky, jako klíč ke Starému zákonu, jako nové pozorumění tomu, co bylo řečeno a psáno u proroků.
Když už byli blízko Emaus, dva učedníci přemluvili toho třetího – stále ještě nerozpoznaného Krista – ať s nimi zůstane na noc. A on šel a když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim jej. Ježíš Kristus se učedníkům, stejně jako nám, zpřítomnil a zpřítomňuje v eucharistii, v chlebu a ve víně je s námi a v nás. Proto se v textu Lukášova evangelia dál píše, že se učedníkům otevřely oči, poznali jej a v tu chvíli Kristus jejich zraku zmizel. Když byl a je s nimi, s námi a v nich i v nás, může zase zmizet, aby se opět objevil jinde.
Dál čteme v textu, že si učedníci řekli: “Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?” Vzpomeňte si, při jaké situaci říkáme, že tzv. přeskočí jiskra – je to ve chvíli porozumění, souladu, když se potkají dva, tři, zkrátka, když se sejdou lidé, kteří mají podobný, či až stejný pohled “na věc”, stejné vidění světa, podobné hodnoty, prostě se shodnou. Tehdy přeskakuje jiskra porozumění, která zapaluje srdce, vyživuje lidskost. Tehdy se dotýkáme nejvíc sami sebe a i toho nejhlubšího, nejkrásnějšího v nás, toho božského, té lásky, která v nás je, toho pramene života a neutuchající energie. Když učedníci říkají, že jim hořela srdce, tak ta srdce logicky musela být něčím zapálena, nějakou jiskrou, ta jiskra musela od něčeho, nebo od někoho přeskočit. Přeskočila od Ježíše, od toho, jak s nimi na cestě rozmlouval, od toho, že společně šli, že byli na cestě, v pohybu, že nebyli sami, svázaní v temnotě a bez života, jako Lazar v hrobě, ale že si vzájemně kladli otázky a pokoušeli se na ně i získat odpovědi.
Tohle všechno je symbolem, že Kristus je s námi všude tam, kde jsme neustrnuli, všude tam, kde jsme na cestě, v pohybu, tam, kde si klademe otázky, hledáme na ně odpovědi, tam, kde se shromažďujeme v Kristově jménu. Všude tam může být zažehnutá jiskra tak, aby srdce hořela, na důkaz toho, že Kristus nezůstal v hrobě, že není jen mrtvou historickou postavou, ale vzkříšeným živým Bohem vprostřed nás. Kristus k nám znovu a znovu přichází, nejenom tehdy, když slavíme svátost Večeře Páně, eucharistii, ale kdykoliv a kdekoliv jsme na cestě, v pohybu, kdykoliv se ptáme – ať už jako jednotlivci, nebo jako církev. Přichází k nám skrze druhé lidi, v jejich osudech a potřebách, v jejich bolestech. A pro nás to může být stejně nejednoznačné, jako pro ty dva učedníky, ke kterým se Ježíš na cestě do Emaus připojil – i my se můžeme ptát – je to on nebo to není on? A jak už jsem říkala, v takových situacích se víra může projevit jako odvaha důvěry. Bůh sám nám chystá na cestě životem chvíle, kdy přeskočí jiskra pochopení, stejně, jako se to stalo učedníkům, když šli po cestě do Emaus.
A když ta jiskra pochopení skutečně přeskočí, když srdce zahoří a řekne životu ano, když jsme “na stopě”, může Bůh klidně na chvíli zase tajuplně zmizet, jako to udělal učedníkům. My bychom ale zmizet neměli, nelze se s hořícím srdcem, s láskou a poznáním, zavřít doma a opatrovat si tento poklad. Stejně jako čteme o učednících, kteří se vrátili do Jeruzaléma, nalezli další učedníky a začali ostatním vypravovat, co prožili, tak i my bychom naše poznání, svědectví o existenci Božích stop a znamení v tomto světě, měli říkat dál. Ovšem, má to jeden háček – pokud to omezíme skutečně jen a pouze na to, že to budeme říkat, že budeme opakovat to, co jsme si přečetli v Bibli nebo slyšeli v katechismu či z kazatelny, tak to bude chabé svědectví. Daleko přesvědčivější je žít náš vlastní život jako evangelium, my máme to, co jsme si přečetli a naučili se, interpretovat ne toliko dalšími slovy, ale naším vlastním životem jako celkem, našimi činy. A tím vlastně do tohoto světa můžeme vnášet i něco nového, další a další stopy, znamení, která zase uvidí někdo další a nějak si je vyloží, možná je bude sledovat. Nad tím přemýšlejme, jaké stopy sledujeme a jaké stopy zanecháváme, a nějak se podle toho, s Boží pomocí, zařiďme. Amen!