Kázání na 3. neděli po Velikonocích, Brno, Botanická 1
J 10, 1-21 “O dobrém pastýři”
Sestry a bratři,
v textu pastýřské řeči Ježíš několikrát říká “já jsem dveře, já jsem dobrý pastýř” a srovnává působení dobrého pastýře s nedobrým, s lupičem a zlodějem, který si jen bere a nehledí na důsledky. V textu evangelia je klíčové to spojení obou přirovnání, pro to, aby se ukázalo, kdo je dobrým pastýřem a kdo je lupičem s nedobrými úmysly. “Kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí”. Co jsou to dveře? Dveře jsou přepážkou, rozdělovníkem nebo propojením dvou místností, dvou prostorů, samy o sobě jsou ale vlastně prázdným prostorem, kterým je potřeba projít dál, nebo kterým se dá aspoň dál nahlédnout. Otevřené dveře jsou symbolem cesty, přijetí, kontaktu, altruismu. Otevřením dveří mizí bariéra, vchází se jimi anebo vychází, otevřené dveře symbolizují pohyb. Lupiči, ti se taky pohybují, ale lupiči se vlamují, porůznu – okny, přes plot nebo vypáčenými zámky na dveřích, každopádně násilím. Vezmou si, co chtějí a zase prchají. Jsou na útěku, nejsou dobrými pastýři. Vstupovat někam přes zamčené dveře nebo jinudy, to duši nedopřeje klidu, to je boj se sebou samým, i možné ohrožení okolí. Naproti tomu vejít dveřmi, překročit práh, to je kvalitativně úplně jiná situace. Ježíš o sobě jinde v Bibli říká: “Já jsem cesta, pravda i život”. Ve spojení s “já jsem dveře, já jsem dobrý pastýř” a “kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí” nám to do sebe začíná zapadat.
Postavu pastýře si asi nejčastěji spojujeme s kvalitami, jako je obětavost, soucit, láska ke zvířatům. Pastýř není velkostatkářem orientujícím se na výrobu, je spíš pasáčkem, altruistickou bytostí, která moudře pečuje o svěřené stádo. Není to ale žádná selanka, být pastýřem ovcí neznamená jen procházet se krajinou a pozorovat mírumilovně se pasoucí ovečky, ležet na louce a dívat se do mraků, je to ve skutečnosti dost drsná práce – stádo je potřeba udržet pohromadě, zraněné ovečky ošetřovat, ochránit je před šelmami, před útočníky, najít pro ovce dostatek potravy, nasadit vlastní život za blaho stáda. Pastýř musí vědět, proč to dělá, musí se svým posláním být zajedno.
Je to asi deset let nazpět, kdy jsem malou část jednoho léta trávila společně s partou lidí na Chodsku právě pasením ovcí. Pásli jsme pro získání zkušenosti, za nocleh a stravu a dalo mi to víc, než leckterá placená brigáda. Tu náročnost pastevectví, celodenní práci a nasazení začínající za úsvitu a končící za soumraku můžu potvrdit. I to, že ovce rozeznají hlas toho, kdo je pase. Byť jsem s nimi nakonec byla krátce, snad si mohu dovolit říct, z toho, co jsem zažila, že být pastýřem není činnost nárazová, je to jiné, pastýřství je péče, je to způsob bytí.
V textu evangelia čteme, že pastýř volá své ovce jménem a ovce za ním jdou, protože znají jeho hlas. Evangelijní text poukazuje na to, že je rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce skutečně zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen na chvilku, pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno.
Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zem v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Jako ovce, které slyší Kristův hlas, překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny. To, že bychom si měli sami sebe představit jako ovce, které Kristus volá jménem, protože nás zná, jde možná dost proti našemu individualismu, příčí se to představě toho, že máme svobodu, že si nakládáme se životem, jak potřebujeme a že se rozhodujeme sami, do kterých dveří (pomyslně) vstoupíme – nechceme se cítit (nebo být nazýváni) ovcemi, které, ač jsou krásné, bývají považovány za trochu tupá a stádoidní zvířata, která jdou jen za tím, koho znají a kdo je volá. Myslím si ale, že pro to, abychom si text přebrali tak, jak je skutečně myšlený, je klíčové právě to přemýšlení nad významem Kristova výroku “kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí”. To nás totiž odkazuje k symbolice vstupování otevřenými dveřmi, tedy přijetí naší vlastní otevřenosti, toho, že člověk je či může být otevřený tomu, co jej přesahuje. Naší lidskou přirozeností je otevřenost, schopnost naslouchat, tážeme se po smyslu, po přesahu, po tajemství života a každý náš čin v životě, naše jednání, rozhodování, naše slova jako kdyby byli – vědomě či nevědomě – odpovědí na toto tázání, na tuto primární lidskou otevřenost, na tu otázku. A Ježíš Kristus, otevřené dveře, je prostorem, který nám umožňuje cestu, nalezení pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem – je to vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!