Bratři a sestry,
v dnešní části textu Janova evangelia čteme, jak se Ježíš Kristus loučí se svými učedníky a předává jim svůj odkaz. Říká, že on, Ježíš, již není ve světě, ale že ve světě jsou jeho učedníci, a že jde k Otci. Taky vás napadá, kam to vlastně Ježíš jde, kde je to místo u Otce, které se podle četby evangelia jeví být někde mimo tento nám známý svět a odkud, jak věříme, Ježíš opět přijde?
Představa místa za tímto světem, místa rozděleného do různých kategorií (např. nebe) se utvářela a upevňovala po dlouhou dobu. Mnohé z toho, čeho byli lidé na zemi během života svědky, se nedařilo vysvětlit a jevilo se jako nadpřirozené, jako tajemství. Nadpřirozené bylo posvátné a požívalo úctu. Boží dar, boží milost – tyto termíny asi nejlépe vystihují podstatu toho postoje. Bůh byl chápán jako tajemství a těžiště života člověka, včetně toho, co bude po smrti, k Bohu směřovalo, směřovalo do posvátného, věčného a nadpřirozeného. Později, v 17. století, v době osvícenství, se prosadila snaha o racionalizaci a důraz na realitu tohoto světa a života. Tajemství ztratilo ve světě místo, vše nadpřirozené bylo odděleno, dostalo negativní znaménko a takto bylo odsunuto do říše stínů, přeludů. Sem, do doby osvícenství, patrně spadají i kořeny ateismu.
V současném světě žijeme s úkolem, jak pro sebe uchopit to tajemství, o němž čteme a se kterým žíjeme – že Kristus přemohl tento svět, překročil jej, není tu, je u Otce. Jak uchopit to, že Bůh je tajemství, ale zanechává nám ve světě stopy, zpřístupňuje se nám? Jak s tímhle naložit, abychom nemuseli konstruovat podivné teorie o onom světě, který je nějak záhadně oddělený od našeho světa?
Představa, že Ježíš Kristus přemohl tento svět a jde k Otci v nás může zadělávat na rozpor v přemýšlení, že to, kam Kristus jde, je lepší místo, než to, co je tady. Má tedy smysl se tady o něco snažit, než jen přežít, užít si, vytěžit, co jde? Jak pak s tímto světem naložit, když je Bůh jinde? (no, že se ptám, vždyť je to zřejmé, jak se světem nakládáme) Nebo si vezměte jinou věc – když vám třeba někdo ještě dneska řekne “stejně přijdu do pekla, tak už je jedno, jak se tady na světě chovám”. Tohle přemýšlení víc či méně souvisí i s tím, jak vnímáme nebo nevnímáme život jako celek, včetně různých rozměrů, hloubky života. Navrch evangelista Jan v tom dnešním textu zmiňuje ještě i věčný život, a tak se naše čtení jeví být docela slušnou kládou, se kterou bychom se měli nějak popasovat.
Bůh je tajemství, Bůh je hlubina tohoto světa, je pramenem života. Když mluvíme o životě, nemáme na mysli jenom to, co je na povrchu, to každodenní hemžení, obstarávání věcí, ale i duchovní rozměr života a jeho možnou hloubku. Cestu k prameni. Vzpomeňte si, jak plné různých symbolů je celé Janovo evangelium – život, světlo, láska, slovo. Evangelista Jan nám ve své mystice skrze symboly zpřístupňuje Boha, ono tajemství, abychom jej chápali jako živou duši tohoto světa, duši Země, jako Stvořitele, který k nám hovoří jazykem, jemuž mohou všichni lidé na světě rozumět svým srdcem. Tou řečí, kterou k nám Stvořitel hovoří, je Láska. A snad každý člověk přece touží po lásce a umí jí porozumět. V lásce se dotýkáme pramene života, pramene bytí, Boha. A to vše se přece děje tady, v současnosti, v tomto světě, na této zemi! Říká-li tedy Kristus, že přemohl tento svět, že tady není, že je u Boha, neznamená to jeho odtržené bytí mimo tento svět, ale to, že je v hlubině tohoto světa. Že svět překročil a tím získal svobodu. I pro nás. Nakonec, čteme to v evangeliích – “zajeďte na hlubinu, tam je větší úlovek”. To není nic jiného, než že můžeme překročit povrchnost s jejími lákadly, a získat v hloubi něco víc – skutečnou svobodu.
Všichni víte, jak vypadá mraveniště. Kopec a mumraj. Když nad ním stojíte, tak máte pocit, že vidíte všechno, že vidíte celý mravenčí svět, cestičky a pinožení. Někdy mluvíme o světě jako o lidském mraveništi. Jenže mraveniště je ve skutečnosti mnohem důmyslnější a rozsáhlejší stavba – to, co kouká nad zemí, je jen asi jedna třetina mraveniště. Zbytek je pod zemí. Sestoupit do hloubky bytí, zajet na hlubinu, znamená sestoupit i do vlastní hloubky, jít pod povrch a nalézt tajemství, to, co není na první pohled vidět. Nalézt tajemství v sobě – svou duši, svou hodnotu, sílu, odvahu a z toho se rodící skutečnou lásku, nesobeckou, bezpodmínečnou. Na ní je založena celá síť vztahů, ono nepodmíněné, to, co překračuje pouhý boj o přežití, to, co nejde vždy úplně racionálně vysvětlit, ale co tvoří podstatnou součást tohoto světa. A z této hloubi, z tohoto tajemství, k nám mluví Bůh ústy Ježíše Krista. To je ve skutečnosti to místo, kam Kristus jde a kde je. V tomto smyslu je evangelistou Janem v textu zmíněný věčný život životem v lásce. Životem v hloubce, životem s přesahem do plnosti, životem, který můžeme realizovat už tady a teď. Věčný život je takový život, který překračuje sobecké hranice, hranice, které nás mrzačí, které mrzačí hloubku naší lidskosti. Život v plnosti, čerpající z tajemství lidské duše, život v lásce, to je život, který překonává smrt a je věčný.
Sestry a bratři, Ježíš Kristus pro nás objevil hloubku života, posunul možnosti, jak můžeme uchopit život – z přežívání na povrchu k svobodnému prožívání v hloubi. A Kristus nás do té hloubky, která se jmenuje láska, zve. Amen!