Kázání na svátek seslání Ducha svatého – 4. června 2017, Brno Botanická 1
J 20, 19-23
Sestry a bratři,
slavnost seslání Ducha svatého je významným svátkem církve a společně s událostmi vánočními a časem velikonočním tvoří důležitý bod na ose liturgického roku.
“Přijměte Ducha svatého” říká Ježíš svým učedníkům. Co je Duch svatý? Duch svatý je osoba boží trojice. Duch svatý je oduševnění, duše světa, je dech, je vanutím, je tokem energie, je inspirací, proudem lásky. Apoštolové, když přijali Ducha svatého, byli schopni mluvit ke všem lidem všech národů tak, že jim lidé rozuměli. Čím to bylo? Četli jsme, že Ježíš na apoštoly za zavřenými dveřmi dechl. Co se s nimi tím pádem stalo? Proměnili se anebo snad svět kolem nich? Nikoli, oni “jenom” otevřeli ty dveře, za kterými byli původně ve strachu schovaní a udělali krok do neznáma, krok k lidem, s otevřeným srdcem, bez předsudků, s nadějí, důvěrou a láskou. Takhle se vlastně zrodila církev, jako společenství odvážných lidí, lidí ducha, vědomých oduševnělých lidí “se srdcem na pravém místě”, kteří byli schopni rozumět univerzálnímu jazyku, nejstaršímu a nejmoudřejšímu jazyku, řeči světa, jemuž lidé na celém světě všech časů a generací rozuměli a rozumějí, a tím byla, je a bude láska. “V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Láska je síla, která vyvolává lásku.” To jsou slova Ericha Fromma. Dát se v lásce znamená stavět most k lidem, k druhému člověku, snažit se o porozumění, o překonání bariéry odcizení. S tím šli apoštolové do světa, obdařeni Duchem svatým.
Duch svatý, duše světa, je přítomen, jak zmiňuje Bible, u všech zásadních momentů dějin – duch se vznášel nad vodami při stvoření světa, vstoupil do Panny Marie před narozením Ježíše Krista a je tam, kde lidé překonali prokletí Babylonské věže, prokletí zmatení jazyků a neporozumění. Dějiny lidstva jsou totiž také v mnoha momentech a ohledech dějinami lidského neporozumění, nesnášenlivosti, dějinami stavění zdí, stavění bariér, ať už mezi národy anebo mezi duchovními proudy a náboženstvími. Lidské dějiny jsou v jistém smyslu Babylonskou věží, nacházíme v nich mnoho zmatku, lidské pýchy a z toho pramenící bolesti. Babylonská věž je symbolem světa, který je sám pro sebe, bez Boha, bez ducha, stavem, kdy lidé sami chtějí rozhodovat, co je dobré a co zlé, uchopit moc ve smyslu nejvyšší instance. Babylonská věž je symbolem bytí, kdy každý chce vládnout, držet otěže, mít moc, ale dílo, které z toho vzniká, je chaotické, za moc nestojí, protože lidi vidí na prvním a nejvyšším místě sebe (ego), nerozumějí si a nedokáží se domluvit, společně něco vytvořit.
A do takového světa přišel Kristus a zrodila se jeho vdechnutím církev, na svátek Letnic, na svátek seslání Ducha svatého jako daru pro lidi. Církev jakožto společenství lidí dostala do vínku dar a úkol zpřítomňovat lidem navzájem ducha porozumění. Zrodila se na znamení překonání jazykové zmatečnosti, na znamení vědomí, že existuje, jak jsem říkala, jeden nejstarší a nejmoudřejší jazyk ze všech jazyků, kterému všichni lidé na světě mohou rozumět, a tím je Láska. Církev tu byla a je proto, aby o bezpodmínečné Lásce, jako věčném prameni, podávala svědectví, prostřednictvím lidí, kteří v sobě objevili touhu po tom prameni, kteří zkouší ten pramen hledat a z něj žít, kteří zkouší překročit stín v duši, kterým je egoismus a kteří zkouší překonat strach ze vzájemnosti a lidské blízkosti těch zdánlivě “cizích” lidí.
Apoštolové, když jim Ježíš Kristus dal Ducha svatého, tedy když jim o něm řekl, že existuje a že ho mají, když na ně dechl, vůbec neměli lehký úkol. Museli začít žít jinak. Otevřít dveře. Zbavit se strachu. Vyjít ven, s jiskrou ducha, měli žít v pohybu, měli žít v lásce. Měli úkol nést svým životem mezi lidi praxi odpuštění, realitu toho, že je možné dostat druhou, třetí ba i pátou šanci. Měli za úkol vnášet světlo do tmy. Zpřítomnit lidem schopnost stavět mosty přes propasti nedorozumění. Tohle všechno a mnohé další jsou atributy ducha.
Když se kriticky podíváme do vlastních řad, nalezneme v dějinách církve mnoho momentů, kdy sama církev z různých důvodů opustila tuto cestu a žila v zajetí přeludu své vlastní důležitosti, vyjímečnosti a toho, že jejím úkolem, jako nějakého tribunálu, je rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ale církev, společenství lidí, je obdařena duchem ne proto, aby rozhodovala a soudila, ale aby rozpoznávala a učila se sama žít v tom, co je pro člověka dobré, co je z lásky a láskou. Církev je tu od toho, aby byla otevřeným společenstvím, které pokud možno inspiruje, pomáhá táhnout lidi za světlem, doprovází. Ale rozhodně není nějakou instancí, která si má něco nárokovat, pravdu například. Církev má žít v lásce, má dávat světu něco z poznání, že Bůh je láska, že Kristus nám svým životem tuhle lásku na Zemi ukázal a že díky Duchu svatému máme schopnost si tuto lásku zpřítomnit v životě i my.
Duch, duše světa, člověka pozdvihuje z prachu. Když čteme a říkáme “prach jsi a v prach se obrátíš” znamená to také, že tělo bez ducha není nic, je pouhou schránkou, je polovičaté, ale duch, duše tělo pozdvihuje k životu v plnosti. Duch je Bůh, který působí v našem nitru, v našem srdci. Duch nás oživuje a pozdvihuje. Dává nám vědomí a sebe uvědomění. Vůli překonávat temnotu v nás a jít za světlem. A církev a Letnice máme i proto, abychom si to uvědomovali a vzájemně se podporovali. Amen!