Kázání, 3. neděle po sv. Duchu, 25. června 2017, Brno Botanická 1
Jer 20, 10-13/ Ř 6,1-11/ Mt 10,24-39
Sestry a bratři,
čtení, která jsme dnes slyšeli jsou o strachu. Ale je možné, že jsou i o něčem jiném – že kdyby to kázání bylo na vás, řekli byste jiné jedno slovo, které ty texty vystihuje, jiný obsah by na vás třeba promluvil. Jsou taky o naději, mluví se tam i o těšení se na odplatu, ale strach, řekla bych, tomu dnešnímu čtení dominuje. Dost často je to tak, že co si neseme uvnitř sebe, to, co nás naplňuje, o čem zrovna kratší či delší čas přemýšlíme, čím žijeme, tak to vnímáme i kolem sebe, to k nám z okolního světa “promlouvá” – je to proto, že jsme na tu danou věc citlivější, jsme jí naplněni, a ona tím pádem formuje náš pohled na svět.
Strach zažíváme asi všichni. Je to silná emoce naší primární signální soustavy. Jsou různé formy strachu, taky mám strach, zažívám strach, a uvědomuju si, že vlastně denně, denně je tu něco, kdy si uvědomím svojí emoci strachu. A to ani nemám a nesleduju televizi, natož horrorové filmy.
Jeremiáš v textu prvního čtení mluví přímo o děsu, který je všude kolem. Slyší pomluvy, stěžuje si na to, co se mu děje, má strach. Ale najednou je tam úplně jiný text – “Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr.” O tom budu ještě za chvíli mluvit, ale někde v tom Jeremiášově strachu se objevuje i záblesk naděje, poznání, že Hospodin je s ním, takže to s ním nemusí tak špatně, jak se domnívá, dopadnout.
Nemáme v životě jenom strach. Máme i jiné prožitky, jiné emoce. I u Jeremiáše, v textu plném deprese a stížností, zní, jak jsem říkala, naděje. Volá Boha na pomoc. Pravda je, že ve Starém zákoně často čteme o Bohu, který je Bohem pomsty, má pomstít ty, kterým se děla křivda, kteří měli strach. I Jeremiáš mluví o tom, že by si přál spatřit pomstu nad těmi, kteří mu působili příkoří. Je to lidské, chtít potrestat ty, kteří nám způsobili strach, kvůli kterým jsme trpěli. Když my, tak ať oni taky. Tohle Nový zákon, díky Ježíši Kristu, už nezná, mění se to, u Ježíše plně, u dalších lidí aspoň na teoretické rovině vědění, jak by to mělo být, jak to taky jde, mizí touha po pomstě. Jak píše apoštol Pavel, smrti bude odebrán její bodec, smrt už nebude pomstou. Inu, je to mnohdy, jak říkám, jak vidíme, spíš teorie, stačí se rozhlédnout kolem, ale příklad jsme dostali a je to i o nás, jak s ním nakládáme.
I evangelium je dneska o strachu. Slyšíme nebojte se lidí, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ani se nebojte, protože Bůh vás zná natolik, že jsou spočítány všechny vlasy na vaší hlavě. Pravda, na to “nebojte se” vzápětí slyšíme i “bojte se” – toho, který může zahubit duši i tělo. V podstatě tady tedy slyšíme i výhružky – bojte se, tedy se nám tady nakládá ještě další strach, namísto toho, abychom se strachu zbavili. Každé velké povzbuzení z těch tří je tu doplněno podotknutím “no, trochu se přece jen bojte, ona ostražitost je na místě”. Ale je to spíš, jak to vnímám, ono ponouknutí k bdělosti, než ke strachu, bojte se tím stylem, že budete ve střehu, budete připraveni, ale nebojte se strachem, který by vám měl svázat ruce. Evangelista totiž počítá s tím, že je naprosto lidské mít strach, je skutečně asi velmi málo lidí, kteří strach absolutně nepociťují a to už je spíš diagnóza, než normální stav.
Co ale tedy s tím strachem?
Bratři a sestry, každý člověk může, či snad dokonce měl by, mít uvnitř sebe místo, kam strach nevstupuje. Máte ho, uvědomujete si ho, takové místo? Existuje totiž prostor v našem nitru, v našem srdci, v duši, kam lze vstoupit, kam se ale strach nedostane. To místo uvnitř nás samých je taková duchovní, spirituální pozorovatelna, svatyně, odkud je strach vidět, kam se ale nedostane. Tohle místo, byť sebemenší v našem nitru, je pevné, nechvěje se. Je Boží, posvátné, je pramenem, studánkou, refugiem nás samých, perlou, o kterou pečujeme, když jsme si jí vědomi. A kéž bychom byli!
K utvoření toho místa – a to je v našich rukou – je potřeba duchovní život, duchovní ukotvení, nakonec je jedno, pod jakou “vlajkou”, jen to musí být opravdové, pramenit ze skutečné, věčné a nepodmíněné Lásky. Spiritualita, to je i ochota dívat se za běžné materiální a hmatatelné každodenní dění. Touha a chuť žít vedle uspokojování svých materiálních požadavků a potřeb i něčím jemnějším, nebát se ticha, meditace, modlitby, rozjímání, tázání a sebereflexe. Spiritualita má mnoho podob. Umět prožít a zažívat na denní (i noční) bázi to, že “Bůh je s námi a my jsme jedno s Bohem”, ať už Boha vnímáme a nazýváme jakkoli.
Jiná cesta, jak případně ten strach, ba i touhu po pomstě, odplatě druhým, překonat, není. Kdo se bojí a bát se chce, tak sebelepší slova, sebevíc vysvětlování, nic z toho nepomůže, pokud nezměníme něco v sobě. Na závěr bych vám ráda připoměla biblická slova “S Božím darem není tomu tak, jak se děje s proviněním, Boží dary dostáváme hojněji”. To je důležité, že z Písma vždy slyšíme ujištění o hojnosti, o tom “hojněji” – to je velký posun a zdroj jistoty, že toho lepšího je na světě víc. Amen!