Kázání na 5. neděli po sv. Duchu, 9. července 2017, Brno Botanická 1
1 Sam 3,3b-10.19. 1 Kor 6,12-20. J 1,43-51
Sestry a bratři,
“Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela”. Zastihli jsme chlapce Samuela, společně s jeho učitelem a knězem Elím, ve chvíli odpočinku. Hospodin na ně zavolal, ale nejdřív nevěděli, kdo to mluví, Samuel si myslel, že je to jeho učitel. Až napotřetí učiteli Elímu došlo, co se děje, a tak svému žáku Samuelovi poradil, co má udělat, až jej Hospodin zase zavolá. Samuel poslechl a: “…vyrůstal a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem.” Důležité je i to, co má Samuel na Hospodinovo volání odpovědět. „Mluv, tvůj služebník slyší.“
Abychom mohli ve svém životě slyšet Boží hlas, je potřeba umět naslouchat. Chtít slyšet.
Ty tři biblické texty, tak, jak je máme poskládány do dnešního čtení, jakoby kopírovaly určité životní fáze – první text by mohl být o dětství, kdy se učíme, pozorně nasloucháme, stejně jako chlapec Samuel naslouchal Hospodinovu slovu, poté, co jej Hospodin zavolal. Druhý text začíná slovy: “Všechno je mi dovoleno.” Kdo prošel bouřlivějším obdobím dospívání, bouřlivým mládím, možná žil se stejným pocitem – všechno je mi dovoleno, “patří mi svět”. Pravda, leckomu tenhle pocit přetrvá ještě dávno poté, co puberta skončila, možná i celý život někteří z nás prožijí tak, jako by vše bylo dovoleno. Čtení ovšem pokračuje dál: “..ale ničím se nedám zotročit.” Velmi důležitá poznámka, ke které se ještě vrátím!
No a ve třetím čtení, úryvku z evangelia, přichází možná zmoudření, rozhodně ale rozvaha – Natanael se podivuje, co může z Nazareta vzejít dobrého, rozvažuje situaci, když mu Filip vypráví, že se naplnilo proroctví, a poměřuje slyšené slovo se svými znalostmi, které o Nazaretu už má. Přece ale nakonec stačí málo k tomu, aby vyznal, že Ježíš je Syn Boží. Nezáleží na tom, co dosud viděl, slyšel a prožil, nemá to vliv na to, zda a jak uvěří v Krista, jak u něj dojde k obrácení.
Natanael a Samuel, když se nad tím zamyslíme, se vlastně chovají docela podobně. Reagují na oslovení samotným Bohem, naslouchají, a to osobní oslovení se vlamuje do jejich dosavadního života a přináší novou zkušenost, nový směr jejich životní cesty.
Bratři a sestry, pamatujete si, jaké to bylo, když vás prvně v životě oslovil Bůh? Víte a pamatujete si, kdy a jak, na základě čeho jste uvěřili, otevřeli se pro ten nový, vnitřní svět lásky a jiného náhledu na svět?
Kolega farář jednou zmiňoval svou zkušenost, kdy se se studenty teologie na přednášce bavili o tom, jak kdo uvěřil. Někdo uvěřil tak, že mu jiný vyprávěl o tom, jak uvěřil, někdo věřil v Boha takříkajíc odjakživa, další uvěřil během bohoslužeb, po hlubokém kázání, někdo si přečetl kus Bible a prostě se mu to líbilo a věří tomu, že to tak bylo…Každý z nás k víře přišel jinak, protože každý z nás jsme jiný, každý z nás jsme jedinečným originálem a jako takové nás individuálně oslovuje a volá Bůh – osobně, jménem, lokálně. Ale co by zbylo z osobní víry, kdybychom jí neměli s kým sdílet? Vnitřní prožitek bez vnějšího přesahu. Ježíš vyzval Filipa, aby ho následoval a Filip zase vyhledal právě Natanaela. A tak to šlo dál a dál. I my, každý jak tu jsme, jsme Kristovými učedníky vyslanými do světa, abychom slovy a skutky svědčili o své víře. Jsme lokálními učedníky s globálním přesahem. Znáte to, jak se říká: “Mysli globálně, jednej lokálně.” Nemusíme jako středověcí misionáři putovat na druhý konec světa, stačí tady v Brně být vidět a něco vytvářet. Komunitu, otevřené společenství. Osobně bych si přála, aby se tohle starší heslo známé z ekologicky orientovaných kruhů – mysli globálně, jednej lokálně – stalo zrovu mottem a aby se rozšířilo v hojné míře do praktického života, a to nejen v oblasti ekologie anebo víry.
Slíbila jsem vám na začátku, že se ještě vrátím k textu apoštola Pavla z 1. listu Korintským: “Všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno mi prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit.” Člověk je tvor zvídavý a asi těžko přesně definovat, před čím se jeho činnost zastaví, před čím má člověk, neřku-li lidstvo, respekt. U každého člověka je ta hranice jinde, ale kdybychom tuto otázku zobecnili na lidstvo a prozkoumali ji pod úhlem minulosti, tak si myslím, že můžeme směle konstatovat, že se lidstvo jako celek asi nezastaví před ničím. Jako kdyby skutečně všechno bylo dovoleno. A až možná pozdě si, ať už jednotlivci či různé více či méně izolované skupiny lidí, uvědomujeme, že také ne všechno nám prospívá. Stáváme se čím dál tím víc nesvobodní ve své bezbřehé svobodě, která nás zdánlivě nutí pokračovat dál a dál.
Biblické texty, které jsme dnes slyšeli, nás vyzývají k tomu, abychom se zastavili a naslouchali tomu, co má smysl, tomu, co je pravdivé a skutečně nám prospívá. Bůh k nám mluví v tichu, skrze krásu přírody, ale i prostřednictvím druhých lidí. Potřebuje nás jako služebníky, kteří se zastaví, rozhlédnou a vědomě odpovídají: “Mluv, tvůj služebník slyší.” Amen!