Kázání s. Michaely Kubíčkové
První čtení z Písma: 1. Královská 19, 9a.11-16.19
Druhé čtení z Písma: Římanům 10, 8-15
Evangelium: Matouš 14, 22-33
Co nás osloví nejdříve po přečtení prvního textu z 1. Královské? Je to Slovo. Zastavme se chvíli u tohoto termínu. Slovo – ve SZ označuje sdělení, které k lidem přichází od Boha v podobě nařízení, proroctví, varování či povzbuzení. Jakmile zazní, nelze je odvolat.
Tak tomu je i zde – Slovo Hospodinovo promluvilo k Eliášovi – postav se před Hospodinem. A Eliáš poslechl. To, co následovalo, bychom mohli souhrnně nazvat jako rozbouření přírodních živlů – silný vítr, zemětřesení oheň. Ale to důležité se dovídáme až dál – Hospodinův hlas nebyl v žádném z těchto živlů, ale byl tichý a jemný. Myslím si, že tato část je i v dnešní době velmi aktuální – těch ruchů a hřmotných projevů je kolem nás víc než dost. Ale Hospodinův hlas je stále tichý. Nepřeslechneme ho? Budeme ho slyšet, až nám promluví?
Text pokračuje Eliášovým sdělením, že zůstal sám. Neví si rady, proto se obrací na Hospodina. Je to obrovská důvěra. A jak víme, obdržel i radu, co má učinit.
Ve druhém textu se opět vyskytuje slovo – ale tentokrát je jeho smysl jiný. V NZ se takto překládají dva výrazy – logos a rhema—to první ve svém nejdůležitějším významu označuje poselství křesťanského evangelia, to druhé, to je už projev, zvěstování tohoto slova, tohoto poselství.
A zde se nachází další důležité slovo – spása. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že spasení je nezasloužený dar. Bůh ospravedlňuje hříšníka, který si to jinak nezasluhuje, kvůli Kristu, odpouští mu hříchy, smiřuje ho sám se sebou v Kristu a skrze Krista a díky jeho krvi prolité na kříži ho přijímá do své rodiny. Všimněme si, že Pavel říká, že není rozdílu mezi Židem a Řekem. To znamená, že spásy může dojít opravdu každý, kdo opravdově věří.
Poslední část z úryvku Pavlova listu bychom mohli nazvat o komunikaci – ta však předpokládá dvě strany. Poslové radosti sdělují, že Ježíš se o Velikonocích ujal vlády nad tímto světem. Ale tato zvěst se v Izraeli nesetkala s vírou, možná právě z tohoto důvodu bývá Pavel také nazýván apoštolem pohanů.
A nyní se blíže podívejme na evangelijní text. Učedníci již delší dobu chodili s Pánem Ježíšem, ale stále ještě nebyli schopni některé ze zázraků přijmout. Místo radosti, že Pán jde k nim, je teď zachvátila hrůza. Byli ochromeni strachem, tak jako bychom byli my.
Když Petr vystoupil z lodi, mohl kráčet také po vodě, ale opět ho ochromil strach a on začal tonout. Řekli bychom, že měl malou víru. Když čtu tento text, tak jsem si kolikrát říkala, jak bych dopadla já? Odpověď nevím. A jak vy? Zkuste se někdy nad tímto textem zamyslet?
Text nám chce říci, že na základě víry máme učinit takové kroky, ke kterým se cítíme být voláni Ježíšovým slovem – pojď!
Je to vlastně zase takové podobenství: o víře, o odvaze víry, o důvěře. Krok víry bývá velmi často krokem do neznáma. Ve víře si nemůžeme předem přesně naplánovat, jak vše bude, jak se bude dále náš život se vším všudy vyvíjet, kterým směrem se bude ubírat, jaké potíže budeme muset překonávat. Kdyby nám na tohle všechno víra poskytla hned od začátku vyčerpávající odpověď, nebyla by to už vlastně víra. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme,“ je napsáno v listu Židům. (Žd 11,1) Krok víry je velmi často krokem do neznáma (jak jej učinil například Abraham), anebo jej lze doslova přirovnat k chůzi po vodě, k vykročení na hlubinu neznámých vod.
Petr tento krok učinil plný odhodlání, ale odvahu po malém okamžiku ztratil – dostal strach z té neznámé hlubiny, na kterou se vydal. Dalo by se říci, že se začal topit ve svém vlastním strachu, začal se bát o sebe.
V tomto příběhu – podobenství jsou pak vlastně dva důležité momenty. Tím prvním je Ježíšova výzva „pojď“. K tomu prvnímu kroku víry se nevydal Petr pouze na základě svého vlastního přání, ale až po Ježíšově výzvě (vlastně sám se, velmi správně, nejprve na Pána se svým přáním, se svojí touhou obrátil).
A tím druhým závažným momentem je Ježíšova podaná ruka.
V okamžiku, kdy Petr nabyde dojmu, že na to sám nestačí, že mu dochází síly a začne tonout ve svém strachu, uchopí ho Ježíšova zachraňující ruka. „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Jsou to tedy dva, anebo přesněji tři momenty pro víru nezbytné:
Za prvé: jistota, že se následující krok nechystám udělat jen na základě svého momentálního rozhodnutí, či dokonce rozmaru, ale že tak jednám s Božím souhlasem – to je to Petrovo „Pane, poruč, ať přijdu k tobě…“
Za druhé Boží odpověď, výzva: „Pojď!“
A za třetí: Boží podaná pomocná ruka ve chvíli, kdy na to už naše vlastní síly a odvaha nestačí.
I ta Ježíšova následná slova „proč jsi pochyboval…“ lze vlastně pochopit ani ne tak jako výtku, ale jako další ujištění a potvrzení: „Nepochybuj a věř!“ – měj opravdovou a pevnou víru, že Boží záchranná ruka tě zachytí vždycky, když začneš tonout.
A M E N