“Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce” – tak zní část 90. žalmu, věta z Mojžíšovy modlitby. Moudrost je jednou ze ctností, po které víc či méně jako jednotlivci, i jako společenství, toužíme. Moudrost je Božím darem, je požehnáním pro život člověka i společnosti. Abychom se moudrosti alespoň přiblížili, potřebujeme získávat zkušenosti, potřebujeme čas, a také si vytvořit prostor v cyklickém koloběhu dní. Čas, kdy se na chvíli zastavíme, kdy vybočíme ze zajetých kolejí a otevřeme se něčemu jinému. Ve svých životech k získání moudrosti bytostně potřebujeme časoprostor, kdy dobrovolně změníme, aspoň na chvíli, úhel pohledu.
Získávání moudrosti úzce souvisí s rituály. A rituály jsou něčím, na co čím dál víc v životě zapomínáme. Rituál sedmého dne odpočinku. Rituál společného jídla v rodině. Rituál večerního poděkování za uplynulý den a jiné. Každý rituál, i sebemenší, vyžaduje čas, naše soustředění, ochotu se zastavit a rituál si dopřát. V tom je moudrost, v tom je i uvědomění si přítomného okamžiku, nesamozřejmosti života i toho, že životní čas máme z velké části ve svých rukou a je na nás, kam jej vedeme a jak jej naplňujeme. Jakými lidmi jsme, jakou ideu lidství v sobě vědomě posilujeme. Namísto toho kolem sebe jako mantru slyšíme něco jiného: “Nemám čas, nestíhám!”
Moudrost člověka provází a je k dispozici stále, ale nestačí mít “načteno”, je potřeba žít, jít zkušenostem vstříc, vykročit z vlastního pohodlí, počítat naše dny, abychom získali moudrost srdce, tedy každý den jednotlivě vnímat, vědomě prožívat, neodbýt jej s pocitem, že takových bude jistě ještě mnoho a ve finále nás navíc bude čekat slíbené Boží království, kde bude blaze, lépe, než doposud.
To je jedna z církevních nemoudrostí. Přesouvat pozornost člověka z tohoto dne, z vědomého, aktivního prožívání přítomného okamžiku, do tajemné budoucnosti, o níž ví jen Bůh, jaká bude, a která je navíc zaslíbená jen těm tzv. věrným, poslušným, kteří žijí tady a teď v kázni a bázni, a těší se, že jednou bude líp. To dnešní nestíhání, ta posedlost přímočarým sledováním budoucích cílů, ať už jakýchkoli, i těch duchovních, ale vždy nejistých, je pro celou západní kulturu charakteristická a pro narušování vazeb mezi lidmi fatální. Nestíháme. Naší lidskou pospolitost narušuje fata morgana štěstí, které vždy, jak se zdá a jak je nám vštěpováno, leží někde v budoucnosti před námi. Přitom my daleko víc potřebujeme vnitřní štěstí a naplnění vztahů v přítomnosti, zdravé sebevědomí a prožitek spirituální dimenze naší existence v současnosti. A na to je potřeba moudrosti chtít si udělat čas – zastavit se, tady a teď.