Kázání v neděli 1. října 2017, 17. neděle po Duchu svatém
17. neděle po Duchu svatém, neděle Díkůvzdání za úrodu, za Stvoření a dary Země
Mt 21, 33-46 (+ Iz 5,1 / Flp 4,6-7)
„Země je zároveň naší Matkou. Je Matkou všeho, co vytváří přírodu, Matkou všech lidí. Je Matkou všech, a v ní jsou semena všeho. Živí lidi a přírodu právě tak, jako matka živí své děti. Země je oslavou schopností Boha.“
Hildegarda z Bingenu
Sestry a bratři,
je čas vinobraní a také dnes slavíme neděli díkůvzdání za úrodu. V kostelích a sborech se v říjnu slaví bohoslužby Díkůvzdání za Stvoření. Jak jsme četli v textu Matoušova evangelia, hospodář zřídil vinici, pak jí pronajal a odcestoval. To se dělává v jisté obdobě i dneska, vidíme to kolem sebe – ve stavebnictví, já to vnímám ve svém druhém oboru, pivovarnictví – někdo má peníze, energii, tak něco vybuduje a pak to někomu pronajme a jde od toho. Investice pracuje a investor si jen chodí pro výdělek. Příklad velkých korporací. Ti nájemci, pachtýři, se, jak jsme četli, chovali na vinici ne jako nájemci, ale jako páni. Bránili se při sklizni odevzdat hospodáři, co mu patřilo. Dopouštěli se násilí na služebnících, kteří přišli pro podíl. Podobenství končí otázkou, co hospodář s těmi pachtýři udělá, když se takto chovají?
Častý a obvyklý výklad tohoto textu se nese v duchu srovnávání vinice a jejích nájemců s božím lidem, s Izraelem. Hospodin je tím hospodářem, který zřizuje vinici. Posílá pak k pachtýřům, svému lidu, služebníky – proroky pro výnos, který ale pachtýři neodevzdávají, izraelský lid se nechová tak, jak by měl, a tak se hospodář nakonec i hněvá. Posléze ale svému lidu také odpouští. Některé komentáře k evangeliu říkají, že hospodářův syn, o kterém v textu také čteme, a který je navíc zabit, je Pán Ježíš. To, čeho bychom si na podobenství měli povšimnout asi nejvíc, je právě ten konec. Ježíš, když toto podobenství vypráví, tak se vlastně ptá těch, co mu v tu chvíli naslouchají, farizeů, jakou “odměnu” si zaslouží ti špatně se chovající nájemci vinice za své chování. Farizeové se také nechovali příkladně a navíc to věděli. Odpovídají Ježíšovi a očekávají, že od hospodáře, od Boha, za špatné chování přijde pomsta. Ale to inovativní, to, co Ježíš chce tím podobenstvím říct je, že žádná pomsta nebude. Když se Ježíš vrací jako vzkříšený Kristus (“kámen, který ostatní zavrhli”), nevrací se jako mstitel, ani nemluví o pomstě předem, ale pro své učedníky, pro nás, pachtýře, otevírá novou budoucnost. Pro všechny, i pro ty farizeje. Říká – “kámen, který jiní zavrhli, stal se kamenem úhelným”. To znamená, že Kristus může být tím, kdo stojí v základu proměny, změny úhlu pohledu, proměny nás samých. A tak, ač se nám podobenství – chování těch nájemců vinice – jeví absurdně, tak se zjevně muselo stát, co se stalo, vyplnit, co bylo psáno. Ten příběh je tedy i podobenstvím o tom, že se tu ústy Ježíšových posluchačů volá po obvyklém řešení, kterým je trest za špatné chování, ale mělo se stát něco podstatnějšího, něco naprosto nového. Kristus nepřináší pomstu, ale odpuštění a možnost nové cesty. I o tom svým posluchačům v podobenství vypráví.
Bratři a sestry,
motiv správcovství, hospodaření nás, v duchu toho, co jsem říkala na začátku, a sice, že dnes slavíme i neděli díkůvzdání za úrodu, odkazuje na 1. knihu Mojžíšovu 1,26: “I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Musíme se ptát, jak zacházíme s Božími svěřenými statky, jestli dost nasloucháme, zda jsme dobrou vinicí, která uznává svého hospodáře. V čase nejen ekologické krize je pro nás výzvou, pro jedince i společenství, abychom se co možná nejrychleji učili novému pojetí správcovství, tak, aby se stalo spíš strážením, vědomým ochraňováním a pečováním o nám svěřené. Jak na to? Opět nám dává možné vodítko jednak hebrejština, druhak první kniha Bible, Genesis a slova: “Nad vodami se vznášel duch Boží.” Hebrejské sloveso, kořen RDH, se běžně překládá jako “vládnout/panovat” má i další významy – například “nabírat med rukou”. Odtud bychom tedy mohli vyvozovat, že biblické “vládnout, panovat” na boží vinici znamená, že to máme činit jen do té míry, kolik si ze Stvoření můžeme nabrat rukou, kolik obsáhne naše dlaň. Zkrátka -člověk by si měl vždy brát jen tolik, kolik potřebuje, kolik zůstane v dlani. Když byste šli tady na zahradu ke včelám a nabírali med rukou, taky vám většina proteče mezi prsty a na dlani ulpí jen část, tolik, kolik ve skutečnosti potřebujete v danou chvíli, na víc není kapacita. Nemá tedy smysl křečkovat, protože vždycky, když tak činíme, je to na úkor někoho nebo něčeho jiného. A to druhé vysvětlení – “nad vodami se vznášel duch Boží” ?
Inu nic menšího, než že svět je od začátku prodchnut duchem, duší, posvátnou energií, Boží láskyplnou energií, která to vše stvořené vytvořila, oživuje a prostupuje. Když je něco duchaplné, vnímáme to pozitivně, jako něco, čeho si vážíme. Pokud jsme ale z nějakého důvodu zbavili v našem vnímání matku Zemi a to vše materiální (matter – mater – Matka) na ní, ono stvořené, stvořený svět, posvátnosti, duchaplnosti, pokud jsme Zemi přestali vnímat jako posvátnou, a vnímáme svět jako bezduchý, nikdy nebudeme pociťovat posvátnost, nezastavíme se s pokorným “dost!”, nikdy nebudeme nasyceni. A tak je pro nás, i v duchu této neděle díkůvzdání za úrodu a Stvoření, velmi aktuální výzvou, abychom se učili novému pohledu na matku Zemi, novému pojetí naší vlastní síly a moci našich rukou, abychom se s matkou Zemí učili spolupracovat ve skromnějším duchu, abychom vědomě a moudře naplňovali naše potřeby tak, aby nebyly ohroženy ostatní živé bytosti a aby pro nás, jedince i společenství, opět matérie (mater/Mutter) – hmota, matka Země, nabyla ducha-plnosti, posvátnosti a hodnoty. Amen!