Kázání na 18. neděli po Duchu svatém
L 10, 29-37
Bratři a sestry,
Samařan, který byl pro Židy kacířem, je pohnut soucitem a zachraňuje cizího člověka. Četli jsme, jak ten, co se ptal: “Kdo je můj bližní?” – tedy jinak řečeno: “kde je hranice mezi domácími a cizími?” (což je, mimochodem, typická otázka, když se v sociologii mluví o utváření tzv. kolektivní identity) se musí naopak ptát: “komu jsem bližním já? Kde jsou moje hranice?” Musí se učit, že hranice jsou v nás, v našich myslích, že jsou lidským vynálezem – ale také to, že Bůh nestanovil žádné hranice pro lásku!
Na světě nejsou dva stejní lidé, což je úžasná věc. To, že jsme každý jiný má jistě svůj dobrý smysl a je to dobrá Boží vůle. Je to také přirozený základ pro vědomí naší vlastní hodnoty. Potřebujeme každý z nás vědět, že právě já, Ty, všichni tu k něčemu jsme, že nás Bůh zná jménem, že máme každý z nás úkol využít a naplnit naše schopnosti a možnosti tady a v tomto životě. Potřebujeme taky patřit do nějakého společenství, které nám dává smysl.
Ale s tou rozdílností je spojena také spousta potíží. Ty začínají tam, kde buď svou rozdílnost nebereme na vědomí anebo tam, kde začneme hodnotit, kdo je lepší a kdo horší. Společné pro obě chyby je, že přitom bereme za měřítko sami sebe. Ta naše různost má spoustu podob. Lišíme se věkem a temperamentem, schopnostmi a postavením, majetkem, barvou pleti a národností, lišíme se politickým přesvědčením a církevní příslušností apod. Ke každému takovému rozlišení bychom mohli jmenovat nekonečné variace nedorozumění a konfliktů, které na jejich základě vznikají v rodinách, ve společnosti, mezi národy, i mezi křesťany, takže ve výsledku tam, kde mohli být bližní, jsou cizinci a nepřátelé. Je to proto, že každou z těch odllišností lze využít jako hráz a zbraň proti druhým. Připsat si ji jen k vlastnímu dobru, jen pro to posílení vlastního nejistého ustrašeného sebevědomí. Jakýs takýs pocit vlastní hodnoty ve smyslu nadřazenosti lze čerpat prakticky z čehokoli: z abstinence i z toho, kolik snesu, z vlastnění věcí, i z vlastnění duchovních zkušeností apod. A když se sdruží lidé zaměření na vzájemné posilování sebevědomí, účinek ještě roste. Někdy je to směšné, ale často je to i nebezpečné. Kde nejistota a úzkost dosahují kritické hodnoty, stává se jiná barva, jiný jazyk, jiné přesvědčení, jiná víra často až důvodem k likvidaci – jako způsobu překonání konfliktů.
Jako křesťané máme taky své zkušenosti, byť se třeba dnes a tady omezují jen na občasný pocit podivnosti a cizoty při pohledu na jinak věřící, na ostatní náboženství apod. Ani my nejsme chráněni před pokušením vytvářet hranice oddělující bližní a ty druhé. Je to pochopitelné a přirozené, jak už tak pokušení bývají. Máme každý a každá to své společenství, svou církev, rádi. Těšíme se u jeho/jejích kladů. Víme o vlastních přednostech – ať už je to duchovní úroveň, míra obětavosti, mimořádné zkušenosti, otevřenost apod. Chápeme ty své přednosti většinou oprávněně jako Boží obdarování. A vidíme v nich oprávnění své existence, hodnotu společenství, jehož jsme součástí. Trápí nás ovšem i to, v čem je náš domov, duchovní společenství, svět kolem nás, nedokonalý a ubohý, příliš lidský. A víme i o slabostech těch druhých – a to je to velké pokušení. Jakmile totiž použijeme svou sílu pro srovnání se slabostí druhých, přestávají být naše přednosti Božími dary, protože jsme z nástroje lásky a služby udělali zbraň proti svým bližním. Dokud zůstáváme v paradigmatu rozdělení na našince a cizince, je zle. Dokud odlišnost, měřená podle mého metru, znamená nižší kvalitu, pak číhá někde v koutku duše myšlenka na manipulaci, znásilnění, likvidaci toho obtížně a “zlovolně” jiného. Málo by pomohlo i kdybychom se snad jako křesťané (případně jen duchovně smýšlející lidé) v zájmu zvýšení úspěšnosti společného boje proti těmto společenským zlům spojili v jedno velké a výlučné společenství bližních.
Apoštol Pavel končí ve 12. kapitole 1. listu Korintským svůj výčet charismat slovy “usilujte o vyšší dary.” Říká nám, že nakonec nemůžeme najít smysl a naplnění v žádné své partikulární odlišnosti, ani v jednotlivém daru. Tím vyšším darem míní, jak známo, lásku, kterou vzápětí opěvuje hned v následující kapitole listu Korintským. To je to největší, co dává ostatnímu smysl. Láska je schopná překonat rozdíly a konflikty ne tím, že zlikviduje nebo umlčí protivníka, ale tím, že láska tak dlouho “zápasí”, až se ukáže, že rozdíly mohou sloužit vzájemné službě a obohacení.
Sestry a bratři, víme to. I ten zákoník, kterému Ježíš vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanu, znal dobře “dvojpřikázání lásky”. A stejně jako mnohdy my, i on se bránil pomyšlení, že láska opravdu nezná hranic … protože se bál důsledků. Vždyť to pak je už člověk opravdu odkázán jen na Boha (a na sebe). A tak nám Boží slovo dnes znovu připomíná, že není jiná cesta k nalezení vlastního smyslu a hodnoty pro nás a pro naše společenství, než přestat se bránit přitažlivé síle Boží lásky. Amen!