Janovo evangelium 1,1-14
Milé sestry, milí bratři,
mnoho věcí v životě si můžeme sdělit, aniž bychom spolu hovořili – úsměvem, podanou rukou, ale také odmítavým gestem či hrozící zaťatou pěstí. To, co stojí v základu našeho lidství, je však slovo. Sotva spatříme světlo světa, slyšíme jako první hlas lidí, nejčastěji matky. Když sami někoho oslovíme, stává se pro nás ten druhý nezaměnitelným protějškem. Slovo znamená oslovení, dialog, sdílení.
V prologu evangelia podle Jana čteme, že Slovo bylo na počátku a to Slovo bylo Bůh. Jan tím podává své svědectví i vyznání, že Bůh je ten, kdo má od počátku zájem o komunikaci a dialog s člověkem. Bůh tedy není nějaký chladný, odosobněný dohlížitel či tyran ani není bytost, která by dlela ve věčné sebespokojené blaženosti, jak si to představoval třeba antický filosof Epikúros. Zcela blaženému a se vším spokojeném Bohu by stačila samota a samomluva, monolog. Bůh, který oslovuje, který se pouští do rozhovoru, druhého naopak vyhledává a potřebuje. Rozhovor přitom znamená dobrodružství i riziko. Když s někým hovoříme, vystavujeme se tomu, co nás může obohatit, i tomu, co nás dokáže zranit. Druhý člověk nás může svými slovy utěšovat, povzbuzovat, vzdělávat, posunovat v životě někam dál. Ale také jsou slova, která nemístně kritizují, zraňují a odsuzují. O tom věděl i autor novozákonního listu Jakubova, který napsal: „Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání a proklínání. Tak tomu být nemá, bratři moji.“ (Jk 3,7–10).
V těchto větách se odráží autorova zkušenost s tím, jak dokážou být slova destruktivní pro mezilidské vztahy. V dalších dějinách se pak prokázalo, že slovo je i mocným nástrojem propagandy a ovládání jednotlivců a davů. Slovo se zkrátka může stát nástrojem dobra stejně tak jako zla, řečeno nábožensky: se slovem se setkáváme jako s Božím voláním i ďáblovým našeptáváním. Když tedy evangelista Jan na počátku svého svědectví píše „na počátku bylo Slovo“ nutně vyvstává otázka: Jaké Slovo? Bylo to Slovo dobré, nebo zlé?
Jan na tuto otázku sám odpovídá, když říká, že Slovo bylo světlem a že v něm byl život. Světlo je to, díky čemu vidíme věci zřetelně a přesně. Slovo, které je světlem umožňuje, abychom se správně orientovali v životě a neztratili se na mnoha křivolakých životních cestách. Slovo, které je světlem, je slovo přicházející v pravý čas tam, kde vládne temnota. Slovo, které je tmou, naopak pravý stav věcí zastírá či rovnou překrucuje.
Evangelista Jan nás ovšem ubezpečuje: Slovo, které je na počátku, není slovem propagandy a nevede do temnoty ani smrti. Toto slovo je světlem a je v něm život, ba ono samo je životem – vždyť svět skrze toto světlo, skrze toto slovo, povstal. Bůh tvoří svět slovem či lépe řečeno oslovením a jakékoli tvoření je opakem ničení. Ten, kdo tvoří, miluje své dílo, a miluje život. A my víme, že nelze milovat, aniž bychom se nějak angažovali, něco dělali. Kdo miluje, jedná a planě neřeční. Milovat přírodu znamená ji aktivně chránit a neznečišťovat. Milovat lidi znamená snažit se jim nejrůznějším způsobem prospět. Milovat spravedlnost znamená upozorňovat na útisk a někdy i vyjít do ulic protestovat. Láska je tedy spjata i s určitým sebeomezováním – již nemohu házet odpadky, kam mě napadne, již nemohu žít v blažené izolaci, a někdy musím dokonce riskovat, že dostanu pendrekem do hlavy. Milovat znamená vydávat se do nebezpečí, stejně jako se vydalo do nebezpečí „Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ – Ježíš.
Bůh v Ježíši se dobrovolně vydává do lidských rukou. Ježíš se rodí jako bezmocné dítě ohrožené vším, co ohrožuje nás, a umírá na kříži jako zločinec. Bůh k nám tedy nepromlouvá nezaujatě někde z tepla ředitelské kanceláře, ale sám k nám sestupuje a na vlastní kůži zažívá, jak to na světě chodí. Není to antický Zeus, který prý přicházel na Zem v utajení, aby zkoušel dobrotu lidí, ale pak se ze všech nebezpečí bez jediného šrámu zase vrátil na Olymp. Ježíš zažívá, že mu nerozumí vlastní rodina, že jej nechápou jeho učedníci a přou se o to, kdo z nich je lepší. Ježíš se stává terčem pomluv a obvinění ze strany svého okolí i vrcholných náboženských a politických autorit. Ježíš nezavírá oči před zlem, které se děje – ví o utlačování chudých, vylučování nemocných, živoření mnoha lidí na okraji společnosti, neštěstích i masakrech, slyší o zvůli mocných a sám ji na sobě zakouší. Také vnitřní i vnější pokušení na něj doléhají stejně jako na nás. Nic z hrůz ani zakoušených pokušení a ústrků jej ovšem neodradí, aby se vzdal nastoupené cesty. Krásně to vystihl pisatel novozákonního listu Židům, když o Ježíši napsal: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žd 4,15)
Dnes bychom řekli, že Ježíš byl mimořádně čistý, nenechal se zkorumpovat mocí, penězi ani ovládnout touhou po slávě. A přece se evangelista Jan neubrání trpkému vyjádření: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.“ Tím nám ovšem Jan pouze sděluje to, že Ježíšovo jednání se vymyká tomu, co lidé často očekávají. Když Ježíš odpouštěl viny zdánlivě nenapravitelným existencím, když přicházel k těm, kdo byli na okraji společnosti a v obecném opovržení, když stoloval s hříšníky a mravně pochybnými celníky, překračoval dobové společenské a náboženské zvyklosti. Mnohé znepokojovalo i to, že Ježíš nepostupoval pomocí násilí a moci. Tomu, kdo rozuměl jen řeči zbraní a apokalyptické nebeské armády, které svrhnou římskou moc, se musel zdát Ježíš jako snílek, který nic nezmůže. A tak, když Ježíš říkal, že poslední budou první, když umýval nohy svým učedníkům, ba dokonce i Jidášovi, když odpustil svým katům, bylo to pro mnohé jistě jen dotvrzením jeho podivínství, které k ničemu nevede. Tomu, kdo rozuměl jen řeči úspěchu a slávy, se musel Ježíš zase zdát jako ztroskotanec, který nedokázal využít nadšení davů ve svůj prospěch a který skončil na společenském dně, totiž jako hanebný zločinec na kříži. Že by se v Ježíši zjevovala Boží tvář, vypadalo směšně. Vždyť Mesiáš musí přijít ve slávě a moci – tak jako majestátní král, jenž sestupuje z výšin trůnu obklopen ozbrojenci a leskem bohatství –, nikoli jako bezmocné křičící dítě, nikoli jako hlasatel lásky a odpuštění. A přece evangelista Jan o Ježíši říká: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Evangelista tak stvrzuje, že Ježíšova sláva spočívá v něčem jiném, než ji hledali po celá staletí lidé. Ježíšova sláva netkví ani v moci ani v penězích ani v úspěchu ani v zástupech nadšených přívrženců, ale v milosti a pravdě. Ježíš šel životem s láskou a na lidi pohlížel nikoli jako soudce, ale jako zachránce, z této cesty přes nebezpečí neuhnul a v tom spočívá jeho sláva. Ježíšovi následovníci, tedy ti, kdo věří v hodnoty, které Ježíš hlásal a konal, a podle nich žijí, se pak stejně jako on mohou stávat světlem světa. Jan o nich říká: „Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ K tomuto zrození k pravému životu, ve kterém převládá, láska, spravedlnost a odpuštění jsme zváni i my. Můžeme se přitom radovat ze světla, které nás vždy předchází i provází, ze světla, které „svítí ve tmě a tma je nepohltila“. Amen!
Za inspiraci a podklady ke kázání srdečně děkuji Janu Zámečníkovi.