Svátek sv. Štěpána, 26.12.2017, Brno Botanická
Janovo evangelium 10,11-15
Milé sestry, milí bratři,
co dnes vlastně zbylo z vánočních svátků? Nemyslím dnes, jako dneska – na svátek sv. Štěpána, v den, kdy už leckdo má pocit, že je vlastně po Vánocích, protože dárky jsou rozbaleny, myslím dnes v 21. století, v čase tekuté modernity, éře postfaktické, době mnoha nejistot?
U nás se lidé už moc ke křesťanství nehlásí, i když o Vánocích si třeba do kostela cestu najde i ten, kdo během roku ne, a tak by možná bylo nejpříznačnější říct, že pro lidi z Vánoc zbylo to, že jsou to svátky domova, rodiny, která se schází ke společnému jídlu, svátky, kdy se vzájemně obdarováváme, i třeba tím, že na chvíli zapomeneme na každodenní dohady, dáme si ten chvilkový klid a pojoj a tak podobně. Jsou tací lidé, křesťané, kteří varovně vztyčí prst a řeknou – Vánoce přece znamenají něco jiného i dnes, o Vánocích si připomínáme narození Ježíše, který zvěstoval a konal Boží vůli. Ale v součastnosti se stal z Vánoc jen svátek nakupování, jídla a pití, ne-li rovnou obžerství.
S touto kritikou lze jistě souhlasit v tom, že Vánoce leckde jsou poníženy na svátek konzumu a jakési rozbředlé sentimentální pohody, ale přesto mi připadá, že je to kritika v zásadě mylná. Neboť i ti, kdo hovoří o Vánocích jako o svátcích domova, společného rodinného jídla, klidu a obdarovávání se, pronikají vlastně k samému jádru biblické vánoční zvěsti.
Představa Vánoc jako svátku domova – skutečně přece můžeme říci, že Bůh vstoupil do tohoto světa, aby se tento svět stále více proměňoval v náš domov. Celé Ježíšovo působení bylo úsilím o to, aby lidé opět našli vztah k Bohu-Otci, aby znovu vešli do ztraceného či ztrácejícího se domova. Tehdy stejně jako dnes lidé trpí pocitem odcizení, které mělo a má nejrůznější podoby. V Písmu čteme o tom, že Marie „porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“. Co jiného to znamená, než právě to, že Bůh přichází v Ježíši do světa, který sám stvořil, jako bezdomovec? Ano – Ježíš se stal bezdomovcem proto, abychom my našli svůj domov, stejný domov, o kterém Ježíš hovoří v podobenství o marnotratném synu. I ten, kdo padl hodně hluboko, kdo promrhal, co měl, a vrací se hladový a v cárech, je zván do domova. A v kom z nás nevězí větší či menší kus tohoto marnotratného syna, který se vydává na svévolnou cestu a který vzápětí poznává, že taková cesta vede jen do chléva (čti: do zmatku, nejistoty, chaosu, nepořádku, pocitu vyvržení)? Vánoční evangelium, radostná zvěst, pak spočívá v tom, že do jeslí v chlévě se narodil i Ježíš – ne proto, že se vzdálil od Otce, ale proto, že je Otci blízko a chce nás z chléva přivést do domova, tak jako Mojžíš vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí, aby jej dovedl do zaslíbené země. Jádro Vánoc jako připomínky Ježíšova narození tak splývá se samotným středem evangelia – Bůh přichází za každým z nás, aniž bychom si to nějak zasloužili. Stejně jako marnotratný syn nestihneme ani my říci slova omluvy nebo vysvětlení, a Bůh-Otec již nám běží vstříc, aby každému z nás daroval prsten, nejlepší šat a obuv a vystrojil kvůli nám hostinu.
A zde jsme u druhé představy, kterou mají dnešní lidé možná o Vánocích – Vánoce jsou svátkem společného jídla. V podobenství o marnotratném synu vidíme, že společné jídlo je výraz lásky a vzájemného přijetí. Vždyť tam, kde je skutečný domov, usedáme spolu také k jídlu a při mimořádných událostech i k hostině. A jako křesťané vidíme ve večeři Páně, kterou pravidelně slavíme, zaslíbení budoucí hostiny v Božím království, v království pravého Domova. Pravý Domov a hostina v Božím království jsou naplněním této lidské touhy po jednotě a harmonii při zachování všech rozdílů. Aby k takové jednotě lásky a porozumění jednou došlo, rozhoduje se Bůh vstupovat do našeho světa a podílet se na jeho osudu. Nejsme vydáni všanc slepým přírodním silám, dějinným zvratům ani poryvům lidské zloby a zlovůle, ale nese se k nám osvobozující zvěst: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“
Řada lidí ovšem odmítavě, pochybovačně nebo i s jakýmsi steskem a tichou bolestí řekne – tomu nedokážeme věřit. Vždy se podívejte, kolik je kolem nás utrpení a neštěstí. Kde je ta zaslíbená spása a plnost života? Kde je Bůh, kde Ježíš? S Ježíšem se ale přece setkáváme nikoli pozvedáním zraku vzhůru, ale tím, že si všímáme konkrétní nouze bližního na zemi – a právě tak se setkáváme s Kristem, právě v tom se děje Bůh. Otázka „Kde je Bůh?“ je často spjata s představou Boha, který nad světem trůní jako monarcha nebo ředitel a který tahá za neviditelné nitky. Když se pak lidem hroutí svět, mají dojem, že Bůh se o jejich osud nezajímá nebo se mu vše vymklo z rukou. Že Bůh prostě není. Na Ježíšově příběhu však vidíme, že Bůh do tohoto světa sestupuje, aby se v něm sám angažoval a aby nesl jeho bolest. Ježíš se narodí ve chlévě, a později prohlašuje: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (L 9, 58). Ježíš je často nepochopen svým okolím, svými učedníky, svou rodinou. Ale právě v tomto Ježíši přichází Bůh, abychom zaslechli dobrou zvěst o tom, že nejsme sami, že jsme dostali velký dar, který nás dodnes vede k vzájemnému obdarovávání, že Bůh se stal na čas vyděděncem, abychom nalezli domov, že rány na Ježíšově těle se otevřely proto, abychom zakusili sjednocení, mír a smíření. Ano, Vánoce jsou skutečně svátky pokoje – toho pokoje, který zaslibuje nám i celému stvoření Bůh, jenž přichází do našich životů, protože nás miluje natolik, že se od Vánoc vydal směrem k Velikonocům. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení,“ zpívají nebeské zástupy. A pastýři spěchají za Ježíšem, aby se mu poklonili, protože vědí, že ačkoli je nyní Ježíš ještě malý, jednou bude pastýř, který řekne: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“ (J 10, 11–15). Amen!