1.neděle po Zjevení, 7. ledna 2018 – neděle křtu Páně
Mk 1,4-11
„Ano, když církev svým srdcem náleží světu nebo sama sobě, dělá lidi nešťastnými, zubožuje je a zotročuje. Když ale svým srdcem náleží Bohu, Pánu, jemu samotnému, potom díky Boží svobodné milosti nesvobodné osvobozuje, truchlící rozradostňuje, chudé obohacuje, strádajícím dodává síly, nelítostné obměkčuje. Jí je zaslíbeno, když se připraví a zůstane připravená, že sám Bůh udělá všechno nové, aby vše bylo ve všem.“
Hans Küng
Bratři a sestry,
křest stojí na počátku vědomého a veřejně najevo dávaného života z víry v Krista. Křest je jedinečný duchovní akt, kterým jsme obdarováni do tohoto světa. Formální stránka křtu stanovuje, že křesťanem je každý, kdo byl pokřtěn v Kristovo jméno. Ve skutečnosti je to celé mnohem složitější: ne každý pokřtěný je totiž Kristovým služebníkem – ne každý ve svém životě žije to bohatství, které přijal křtem, ne každý pokřtěný sebou a svými činy nechává prozařovat Kristovo světlo a lásku. Je tedy diskutabilní, do jaké míry pouze skutečnost křtu opravňuje svého nositele k užití označení křesťan. Jinými slovy: ne každý pokřtěný – tudíž křesťan, je skutečným Kristovcem v lidském, ale i Božím úhlu pohledu. Tato různost mezi formálním skutkem a vnitřním (duchovním) přijetím Krista jako Pána a Spasitele je ostatně zmiňována i v Novém zákoně. Ve Skutcích apoštolských můžeme číst zprávu z raného období ve kterém se začínala formovat Kristova církev. Instituce křtu byla už tehdy obecně známá a praktikována. Apoštolové Petr a Jan přicházejí do Samařska, aby se zde setkali s pokřtěnými, kteří přijali Boží slovo. Apoštolové shledali, že samařským křesťanům schází podstatný rozměr jejich kristovství: a sice Duch svatý. Byli pouze pokřtěni v Ježíšovo jméno. Proto na ně vkládají ruce, modlí se za ně a Duch svatý přichází, aby dílo křestního obmytí dokonal. Jak si to představit? Jako inspiraci, kterou tamní křesťané dostali, načerpali z vyzařování Petra a Jana? Snad. Petr a Jan patrně působili tak silně na lidi ve svém okolí, že ti, kteří se s nimi setkali, se jim chtěli vyrovnat. Chtěli být jako oni, působit na svět okolo podobnou energií. Až od této chvíle, a mám na mysli konkrétní biblickou událost, se tito křesťané stávají plnohodnotnou součástí Kristova Božího lidu.
Někteří vykladači a dokonce i celé směry křesťanské tradice právě na základě tohoto novozákonního úseku hovoří o tzv. křtu v Duchu svatém či pomazání Duchem svatým, neboli o „probuzení“, kterému je v hrubých obrysech rozuměno jako znovuobnovení člověka pro život z víry v Krista. Církev byla a je tvořena celou řadou neprobuzených křesťanů, kteří tvoří její mlčící většinu, která je v ostrém kontrastu s poměrně málo početným zástupem těch probuzených. Až do tohoto bodu můžeme, troufám si říci, s tímto výkladem souhlasit – je jenom potvrzením výše uvedených slov o tom, že ne každý pokřtěný křesťan je křesťanem. Může se nám zdát, že těch „skutečných“ nositelů označení křesťan je zoufale málo. Pomysleme i na počet lidí zapsaných v členských matrikách sborů a na to jenom malé procento z nich, kteří své členství aktivně praktikují účastí na životě sboru. Problém však vyvstává v okamžiku, kdy bychom snad chtěli nebo měli stanovit měřítko, podle kterého budeme hodnotit míru probuzenosti a neprobuzenosti konkrétních lidí. Bible nás ujišťuje o tom, že je to Duch svatý, který zkoumá výšiny a hlubiny. Jedině on může skutečně spravedlivě posoudit duchovní situaci člověka. Naše chabé rozlišovací schopnosti odkázané na počítání účasti při bohoslužbách, výši darů a objemu pomoci, kterými člověk vyjadřuje svou sounáležitost s církví – to všechno je jen stěží dostačující. Od nás by to zavánělo přílišnou troufalostí, kdybychom chtěli poměřovat, kdo a jak moc je probuzený nebo není. Upřímné je položit si otázku, zda jsme doopravdy na takové duchovní výši, abychom správně oddělili zrna od plev? A já si rovnou sama za sebe odpovídám, že já nejsem. A tak s vědomím vlastní malé míry osobního probuzení raději tuto záležitost svěřuju do Božích rukou. Jedině Bůh jednou spravedlivě posoudí, kdo byl tím probuzeným pro Krista, a který naopak jeho příchod do vlastního srdce zaspal.
Z biblického poselství však pro nás, sestry a bratři, zůstává to podstatné: aby křesťan své kristovství skutečně naplňoval, neobejde se bez přítomnosti Ducha svatého. A zde máme opět různorodá starokřesťanská svědectví, která však nacházejí svůj odraz i v současné církevní praxi: někdy je Duch svatý přičleňován k člověku před křtem, jindy při křtu, a u jiného třeba až v čase dávno či nedávno po křtu. I životní zkušenosti mnoha lidí toto potvrzují. Kdo je pokřtěn jako dítě v době své nevědomosti může svůj křest znovu nalézt a prožít vědomí duchovního obdarování až po vědomém rozhodnutí, jiný je nejprve dotknut působením Ducha svatého a jeho moc ho přivede až k rozhodnutí nechat se pokřtít, u jiného je tento moment spojen v jedné jediné vědomě prožívané skutečnosti křtu.
Na počátku křestní praxe, kterou církev převzala z doby apoštolské, stojí křest samotného Ježíše Krista, který jej přijal z rukou Janových v jordánských vodách. Touto jedinečnou, a s žádným jiným křtem předtím ani potom nesrovnatelnou událostí, byla zjevena plnost Božího Ducha, která na Kristu spočívá. Jestliže kdokoliv jiný křest přijímá na znamení odpuštění svých hříchů a očištění pro nový život s Bohem, potom Kristus sám ve křtu se vědomě ztotožňuje s hříšníky, aby hřích překonal svou milostí a odpuštěním. Tak platí i apoštolské zaslíbení z listu apoštola Pavla Efezským: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“ Amen!
Na základě staršího kázání br. Davida Frýdla. Děkuji.