Poslední neděle po Zjevení, 11. února 2018
Mk 9,2-9
“Wenn fasten, fasten, wenn Rebhuhn, Rebhuhn.” Hildegarda von Bingen
Sestry a bratři,
dopředu avizuji, že dneska trochu uteču od biblických textů pro tuto neděli, od textů, které už předznamenávají velké události Velikonoc. Jsme ještě v době masopustu a je před námi postní doba, v následujícím týdnu prožijeme fašaňkové úterý a vzápětí, jako kontrast, den přísného půstu, Popeleční středu. Když se nad tím zamyslíme, tak liturgický rok, jeho rytmus, společně se střídáním ročních období, vnáší člověku do života úplně novou dimenzi, obohacení. Jednotlivé měsíce už nejsou jen masou podobných si dní, ale mají svou barvu, energii, vůni, emoce, také podle toho, v jakém liturgickém čase se zrovna nacházíme. Když to umíme propojit i s porozováním měnící se přírody, s tradicemi a zvyky, kterými občas nešikovně říkáme “pohanské”, tak se nám život otevírá ve své kráse, celistvosti a bohatosti. Dostává další dimenzi – duchovní. Duchovní život je život celistvosti – a tuto celistvost života odráží i liturgický rok, protože bere v potaz všechny stránky lidského života.
Ten, kdo se nedovede radovat z přirozených božích darů, a tím je třeba i víno, ten má pak i půst jednostranný, možná i kvůli vlastní vlažnosti – když se neumíme pořádně radovat, jak se pak máme pořádně postit? Možná jsme už ztratili smysl pro určitou radikálnost v tomto směru, jenže ona ta radikálnost v sobě paradoxně nese svobodu srdce, které bychom se měli znovu učit. Když se má člověk někdy postit a být vážný, musí se před tím dosyta napít, najíst, nasmát a veselit. Principem života je komplementarita a v životě je zdravé a přínosné zažít obojí, jak dostatek tak nedostatek. V tom je vlastně obrovský dar a krása, umět to prožít. My až příliš často nejsme schopni nebo ochotni se tomuto rytmu poddat, ani si nechceme přiznat náš stín, to, co nevystavujeme na povrch a skrýváme někde v sobě, a tak jsme takoví vlažní, ale on se ten náš stín stejně nějakým způsobem na povrch dostává. Duchovní život ale není o jednostrannosti, dokonalosti, ale o jeho smyslem je celistvost. Má-li být brán vážně půst, je potřeba, aby byla i hojnost, aby víno teklo proudem.
Dionýsus Aeropagita říkal, že v chrámech má být něco, co je překvapivé, něco, co je možná až trochu šokující, abychom věděli, že ještě nejsme v nebi. Ještě je tu něco lidského, něco pro zasmání, je tu člověčina. Je tu humor, který zná stránku posvátného a váží si ho. V textu z Markova evangelia, který jsme dnes slyšeli, je obsaženo to nejposvátnější: “Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.” Bůh s námi mluví, seslal svého syna, Ježíše Krista, slovo, které se stalo tělem, abychom jej poznali. Evangelia se zmiňují o tom, že Ježíš, jako každý jiný člověk, měl lidské city – plakal, zlobil se, byl laskavý, ale napadlo vás někdy, že se vlastně nikde nedočteme o tom, zda se Ježíš také smál? Přemýšleli jste nad tím, jestli se Kristus smál a proč se o tom nepíše? Pokud jste četli knihu Umberta Eca Jméno růže, tak jste se s tou otázkou už setkali. I s možnou odpovědí na ní. Dva mniši se v knize přou o to, zda se Ježíš smál. Jeden říká, že se Ježíš možná nesmál, protože věděl, čeho se křesťané v jeho jménu budou dopouštět, ale přesto, tvrdí, Kristus vtipný byl a smát se uměl, užíval si i radost. Druhý mnich oponuje, že se Ježíš nesmál, protože víra je přece vážná věc a smích je to nejhorší, co existuje, je to zlo, které vážné věci degraduje a k víře nepatří. Zvláštní spor, ale poměrně realistický.
V kostele se většinou málokdo směje, v kostele se mluvívá vážně, a to i o tak radostných věcech, jako je láska. Nedávno mi dokonce jeden muž při přípravě k manželské svátosti překvapeně přiznal, že měl představu o duchovních, že jsou to vesměs vážní, zadumaní a pořád tak trochu jako kdyby posmutnělí lidé, kteří následují Krista s výrazem utrpení na tváři anebo s varovně zdviženým mentorským prstem. Takhle nás, křesťany, také vnímá okolí. Říkám si, zda je to tím, že jsme mnohdy prostě jen vlažní? Že liturgický rok sice sledujeme, ale to úplně lidské si, možná ze strachu, odpíráme. Že se příliš staráme o zlevněný život a nežijeme jej v celé jeho možné pestrosti, protože si to nedovolíme?
Možná si řeknete, co blázním se smíchem, vždyť se stačí rozhlédnout kolem, ono je to fakt spíš k pláči. Nežijeme v jednoduché době, ale kdy jednoduchá byla? A hlavně – žijeme teď, tady a jsme zváni k životu v plnosti, v celistvosti. Jsme zváni na hlubinu, na oceán, ne k plavbě na rybníčku. Ten okamžik je teď a součástí vybavení je i smích, upřímný, od srdce, který je vyjádřením naší lidskosti, našeho vědomí. Vím, že ve mě stále žije Kristus, v tomto vědomí se dál posiluji modlitbou, v duchovním společenství, v přírodě, doma nebo v práci, mezi lidmi, v radosti i o samotě, vím, že mě Bůh má rád, takového či takovou, jaký/jaká jsem a že je tu se mnou, a toto vědomí vztahu s Bohem mě naplňuje láskou a radostí. Tohle vědomí mi může pomoct překonat nejednu životní překážku, ještě hloubš prožít každodenní radosti a umenšit starosti. S tímhle vědomím mohu také spolutvořit mosty k ostatním lidem. A toho je nám v dnešní době obzvlášť třeba, stavět mosty mezi lidmi, třebas i úsměvem, v čase masopustu se naplno radovat a i tím, projevy lidskosti, se posilovat, sebe i navzájem, pro řešení těch vážných a neradostných skutečností, které naše životy také provázejí. Amen!