2. neděle postní, 25. února 2018
texty: 1. čtení: Gn 22,1-2.12 | 2. čtení: Řím 8,31 | Evangelium: Mk 9,2-8
Sestry a bratři,
příběh o obětování Izáka je jedním z nejdramatičtějších příběhů Starého zákona. My jsme z něj dneska slyšeli pouhé tři verše a jen vás chci upozornit na zajímavou polaritu Boží řeči, toho, jak k nám Bůh často mluví – tady konkrétně jsme četli “jdi a obětuj mi svého syna” a záhy “nedělej mu nic zlého” . Bůh s námi vede neustálý dialog a i z příběhu o obětování Izáka je vidět, že nelze ustrnout na jednom jediném Božím slovu, na jedné jediné informaci, větě nebo snad jediném náhledu, protože i na tak zásadním příběhu dvou protipólných rozhodnutí, jakým je obětování Izáka, vidíme, že někdy můžeme od Boha dostat překvapivý vzkaz, překvapivé nové slovo, které zvrátí to předchozí. A pořád je to jedna cesta.
Zaměřme se víc na text evangelia – proměnění na hoře Tábor. Tahle pasáž, tento obraz je jistým předělem v příběhu Ježíše Krista a jeho apoštolů. Jsme svědky toho, jak ti tři v textu zmínění apoštolové, Petr, Jakub a Jan pochopí, že Ježíš je jiný, než kterýkoli z těch mistrů – učitelů, kteří procházejí Galileou. To, jak se v textu popisuje Kristův zářivě bílý šat, záplava světla, kterou vnímali apoštolové, je zásadním momentem dnešního sdělení. Oblak světla, oslnivá záře – tohle je v židovské mystice symbolem pro Boží přítomnost, taková až přemíra světla, která člověka téměř oslepuje. A ti tři tady zažívají vlastně moment osvícení, pochopení, náhledu a procitnutí. Bez takového momentu, prožitku, by pak patrně nevznikla ani dogmatika, teologické učení církve, které na momentu osvícení a vhledu stojí. Petr, Jakub a Jan zažívají osvícení, kdy se jim najednou Ježíš Kristus jeví jinak. Takový moment jsme, počítám každý z nás, také zažili. Je to podobné, jako když se do někoho zamilujeme – prostě se podíváme na druhého člověka jinýma očima, vidíme jeho nebo jí v jiném světle, přeskočí ona pověstná jiskra – ten aha moment “to je on/ona”. Petr, Jakub a Jan, jak už jsem říkala, tedy najednou viděli Ježíše v jiném světle, řekli si “to je on”, ne jen další učitel z mnoha. Ale co bylo dál? Člověčina! V textu čteme Petrova slova “mistře, je dobré, že jsme zde, udělejme tři stany …”. Za chvíli se k tomu vrátím.
V textu jsou zmíněni Mojžíš a Eliáš. Proč? Stany pro Mojžíše a Eliáše zde symbolizují dva sloupy Starého zákona, Tóru a Proroky a to, že Starý zákon, Tóra i Proroci, poukazují k Ježíši Kristu – Starý zákon je klíčem k porozumění Novému zákonu, je tu stálý rozhovor mezi Starým zákonem a Ježíšem. Bez Tóry a Proroků bychom sotva mohli Ježíši Kristu porozumět, ale platí to i opačně – lépe porozumíme Starému zákonu, když jej budeme otevírat klíčem, kterým je Ježíš Kristus.
Uvědomme si, že apoštolové Petr, Jakub a Jan byli s Ježíšem Kristem později také v Getsemanech, v zahradě. Zažili tedy s Ježíšem také dva protipóly, jak světlo proměnění na hoře Tábor, onu radost, tak tmu Getsemanské zahrady, nejistotu a smutek, ba až strach, kdy se Ježíš modlí “staň se Tvá vůle, Otče”.
Světlo na hoře Tábor a tma v Getsemanech – to jsou opět symboly a já jsem vám před chvílí slibovala, že se taky vrátím k té člověčině v příběhu -> často, když je nám dáno zakusit radost z pochopení (nebo moment osvícení), chtěli bychom se v tom stavu zabydlet, zůstat v něm už napořád, v radosti a blaženosti, no a právě i Petr to na hoře říká – “je dobré, mistře, že jsme tady … tak už tu zůstaneme, uděláme tady tři stany a budeme v pohodě”. Jenže dál v příběhu potom čteme, že z hory zase sestoupili. Ježíš jako kdyby říkal “kdepak, nene, pojďme pěkně zase dolů, do všednosti, do práce, mezi lidi, to je taky potřeba”.
Význam toho dnešního příběhu je, že máme být vděční za radost, za momenty poznání světla “na hoře”, ale neměli bychom se v tom chtít zabydlet navždy. Už i proto, že tohle je jenom předehra, tohle je pořád jenom”vidění odrazu v zrcadle”, i když už je to ona ryzí jistra, krásný záblesk, ale pořád je to jen část světla, které nám poukazuje k budoucí trvalé Boží blízkosti. Na druhé straně jsou v životě každého člověka i propastné okamžiky, kdy se chvějeme v temnotě a těžko hledáme sjednocení s Boží vůlí, kdy zažíváme to, co Ježíš – stín kříže a osamělost v Getsemanech, a tyto chvíle nejsou o nic méně hluboké, než světlo osvícení na hoře Tábor.
Ten text evangelia mezi řádky mluví i o tom, jak nelze oddělit rozum od srdce, a že když převládne jedno, zákonitě se pak někde projeví druhé. Když chceme křesťanství, duchovní život a prožitky naroubovat na racio, rozum a morálku, začne se velmi rychle o slovo hlásit srdce, živelnost a cit. V puritánských dobách, kdy bylo to vše neracionální potlačeno, museli přijít lidé jako třeba S. Freud, kteří učili a učí, že se nemáme bránit našim prožitkům, ani emocím. Je v tom kus pravdy, ale zase je tu riziko, že převáží ten opačný pól a ani to není dobře, protože nelze měřit život jen intenzitou prožitku, nechat se životě orientovat jen záchvaty emocí. Nelze jimi měřit ani pravost vztahu k Bohu a k druhému člověku. I když naprosto lidsky toužíme po jistotě, po tom se zabydlet – ať už v emocích nebo v raciu, skutečně si nemáme dělat ty tři stánky, zabydlovat se v něčem nebo někde, kde je nám dobře, protože život s Bohem, život s Kristem, jak vidíme a jak jsme četli, je neustálá cesta, jsou to i změny a protipóly. Buďme tedy vděční za jiskry světla z hory Tábor, které padnou do našeho života a osvítí v něm některé chvíle. Bůh není lakomý a s takovými momenty poznání a světla neskrblí, nešetří s těmito prožitky, když se my, každý z nás, odvážíme vystoupit na vysokou horu, tak, jako tři apoštolové na Tábor. Naopak člověk, který se zabydlel na povrchu, v nížině, se pak nemůže divit, že se nikdy nedotkl prožitku světla z hory Tábor, že se mu nedostalo vhledu a poznání, které je možné, když se odvážíme vystoupit na horu a být s Bohem sami. A tak si ty jiskry světla a poznání uchovávejme v srdci jako poklad pro chvíle, kdy přijdeme na poušť, kdy zavládne noc, kdy přijde nejistota, zkoušky a pochyby. Děkujme za světlo, žijme z něj, mějme jej na paměti pro chvíle temnoty, ale nechtějme se v něm teď už navždy zabydlet. Amen!