Kázání na 4. neděli postní, 11. března 2018
- čtení: 2 Kron 36,14 | 2. čtení: Ef 2,1-5 | Evangelium: Jan 3,1-5. 14-21
Sestry a bratři,
víra, probuzení k životu s Kristem, o čemž je řeč ve 2. kapitole listu Efezským, není pouhé pasivní přijetí Krista za spasitele, nějaké rozhodnutí, které učiníme nebo se nám stane, probuzení k životu s Kristem znamená celkový životní postoj, víru a vnitřní nastavení a také způsob života z toho plynoucí, naše činy. Je to naše spolupráce s Bohem, s Láskou, ke které se vztahujeme, která nás přesahuje. Tohle samo o sobě, naše skutky, ty takzvané “zásluhy”, které jsou zmíněny i v naší liturgii (a které před Bohem nemáme), plnění příkazů Zákona, nám ovšem nemůže zajistit spásu, protože spása je dar, je to dar milosti, není to odměna za něco, naopak, je to dar nepodmíněné Boží lásky, který přijímáme vírou. Víra znamená otevřít se vůči tomuto daru, který má sílu proměnit náš život a způsobit naše vzkříšení. Vzkříšení je pak tedy metaforou pro proměnu života člověka už během života. Sv. Pavel i Ježíš totiž říkají, že už jsme vzkříšeni, to znamená, že skutečně jde o proměnu života, teď a tady, o změnu v našem způsobu žití, kdy povstáváme, přeskládáváme si naše vnitřní nastavení a z něj plynoucí způsob jednání, žití, k životu v plnosti.
Bratři a sestry, kdo z nás nezažil nějaký životní karambol, kdy se nám sesypal náš svět, kdy jsme o něco důležitého v životě přišli a museli jsme začínat tzv. “od nuly”, od začátku, znovu? Nebo jsme se prostě rozhodli “začít jinak”. To jsou přesně momenty, kdy může započít vědomá spolupráce s Bohem, kdy překračujeme vlastní sebezalíbení, sebestřednost a momenty vlastní sobectví, to jsou momenty našeho vzkříšení, naší cesty za světlem a k němu. Když jej provází snaha o hloubku, pravdivost a plnost, když toto otevření se takovému způsobu žití a bytí a jeho vědomé spoluutváření, činíme s důvěrou, ale bez nároku na odměnu, bez toho očekávání, že “když my takhle, tak Bůh tak”, máme naději ve spásu Boží milostí. Vzkříšení se děje v okamžiku, kdy se člověk srdcem obrátí ke Kristu a nechá ho, aby Kristus byl živým, aby ožil v našem vlastním životě. Nemáme chápat spásu jako svůj výkon, protože je to dar Boží lásky, kterému se otevíráme vírou. Vírou, která je činná, děje se v lásce. Mělo by na nás být patrné, z našeho způsobu života, že Kristus je pro nás živý a že není jen postavou z dávné minulosti, o které si čteme a mluvíme.
Sestry a bratři, dnešní evangelijní čtení koresponduje s listem apoštola Pavla Efezským. Četli jsme část nočního rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Jejich rozhovor se děje za tmy, v noci, což lze taky chápat jako metaforu, Nikodém ještě neví, nepoznal dosud světlo, pravdu, je to člen židovské rady a plní zákony, plní, co se naučil a co mu řekli, že má dělat … a určitě to dělá i v dobré víře, že činí správně, že se to tak má! Ale! Je tu důvod, proč se ten rozhovor děje. Jak jsme slyšeli, je plný narážek a těžko srozumitelných výrazů. Jak se může člověk, který už je na světě, znovu narodit? Tajemstvím je a zůstává, kdy a jak se to stane. Pravdou je, že se to stát může, pokud tomu vykročíme naproti, pokud vykročíme světlu vstříc. Ježíš tady s Nikodémem rozmlouvá o vzkříšení za života, o věcech, které shrnuje apoštol Pavel v dopise Efezanům.
Bratři a sestry, Velikonoce se blíží. Čas vzkříšení. Pokud do svého života necháváme promlouvat rytmus liturgického roku, stejně jako rytmus přírody, tak jak venku, i vnitřně jsme teď v čase, v postním čase, který je příhodný pro nové začátky, obnovu a vzkříšení. Pokud se rozhodujeme ve svém životě něco změnit, dělejme to bez očekávání, aby se událo přesně to, co si přejeme, bez očekávání odměny za naší snahu, ale s důvěrou a vírou. Amen.