J 6,1-15
Bratři a sestry,
člověk, který vychází z novověkého stylu myšlení, si po četbě dnešního úryvku evangelia asi řekne “jak to bylo možné? – to přece není možné, co se tu popisuje!” Získat z mála tolik a ještě aby zbylo. Jenže je to symbol, aktuální i v dnešních časech. Biblický pohled na život byl jiný a nepoužíval mustr pro posuzování a třídění dat, jaký máme my dnes. Ježíš v Janově evangeliu o sobě říká já jsem chléb života. A dnešní příběh tohle Ježíšovo sebepředstavení vizualizuje, ilustruje, co to znamená, když o sobě Kristus říká, že je chlebem života.
Chléb je šifrou pro boží dary, které jsou tu pro všechny lidi bez rozdílu. Život je proudem různých darů a Bůh je podstatným dárcem a darem zároveň. Lidé, o kterých čteme v textu, byli znejistělí – během dlouhé cesty ke svobodě se ocitají mimo město, na pustině. To je taky symbolika. Každá cesta má své lehčí a těžší úseky. Hojnost i poušť. Tady čteme o chvíli, kdy lid začíná hladovět, a tak někteří možná, jak to v podobných chvílích bývá obvyklé, začnou vzpomínat na to, co bylo, jejich mysl, vzpomínky už trochu zastřené, je ochotna zaměnit nadcházející svobodu a uzdravení, za kterým zrovna trochu těžce putují, za blahobyt, za plné mísy, za to, co bylo, když byli bez Krista, v tmách, v zemi otroctví. Je v tom analogie k našemu životu, k současnosti – i my jsme často znejištělí na cestě ke svobodě, na cestě k sobě samým, na cestě za svým snem – protože je to na nás, jak se zorientujeme, jak rosteme a na naší schopnosti a ochotě vidět znamení, zázraky a věřit jim – a mnozí lidé, protože tahle cesta je pro mě příliš nejistá, příliš mimo zajeté koleje a schémata, se radši vracejí tam, kde měli své jisté, byť je při tom “tlačila bota” nebo možná obě.
Lidé v těžké chvíli dostali manu. Známe to z Písma. Tady v příběhu jeden chlapec měl pět ječných chlebů a dvě ryby. Netrvalo dlouho a všichni jedli, protože kluk se pod Kristovým vedením a s asistencí apoštolů rozdělil, poslal své jídlo dál. Z Písma víme, že i jiní proroci dávali lidem chléb, často tento symbol dělení se o jídlo, o pokrm, o energii máme i v pohádkách – a vždycky je to tak, že chléb se neumenšuje, naopak, najedí se všichni, kteří se rozdělili. Co se tím chce říct? Pohádky nejsou fantazijní příběhy spadlé z nebe, je to hluboká archetypální zkušenost dávných generací předávaná ústní formou až podnes. Je to moudrost našich předků, které my ztrácíme schopnost či vůli rozumět. Nechceme v dnešní nejisté době věřit tomu, že dělení se, sdílení, rozdávání je přidanou hodnotou našeho bytí. Nevěříme, že máme z čeho dávat, nevěříme si. Jsme ale, všichni bez rozdílu, poutníci na cestě životem a byť je zásob skutečně leckde málo, jakmile si je ale začneme i přes to rozdávat a sdílet, tak je dost. Ona totiž naše schopnost se dělit je zpřítomněním boží štědrosti. Kdo dává, dostává. To je krásná a odvěká pravda. Nelze dávat účelově, farizejsky, naoko, s očekáváním, s podmínkou, že dostaneme, lze prostě jen dávat a pak žasnout nad zázraky, které se dějí. A ony se dějí.
Ježíš Kristus nejen dává chléb, ale říká “já sám jsem chléb”. Kristus nedělá show, efektní zázraky tak, aby ohromily a tím přinutily k víře, naopak, učí lidi, aby se inspirovali a na základě toho uměli a chtěli se umět rozdělit, dávat, tak, aby se sami stávali chlebem pro druhé. Aby vnímali potřeby druhých. Tohle je naše škola, škola života, takoví se máme pokoušet být. Vše, co dostáváme, je nesamozřejmý dar boží. Celý náš život, každý život je veliký zázrak. Když to vnímáme, uvědomujeme si tuhle zázračnou pravdu, pak se nám otevírají oči. Mění se nám život. Proměňuje nás právě ona schopnost vidět hloubku, vidět za zrak, vnímat to, co je za tím, a tomu nás právě učí Ježíš Kristus svými znameními. Schopnosti vidět a číst svět, vidět události jako proud zázraků. Chléb náš vezdejší dej nám Bože dnes – dej nám už dnes chléb pro zítřek, který společně tvoříme. Amen!