Kázání na poslední prázninovou neděli (Husův sbor Botanická) a na zahajovací bohoslužbu akademického roku v Červeném kostele (4.9.)
Ž 130/ Žd 13,7/ J 17,20-23
Bratři a sestry,
každý člověk píše svým životem příběh. I ten zdánlivě nejobyčejnější život by mohl vydat na román. Jsme hlavními postavami svých vlastních příběhů a se zvědavostí, či snad s obavou, čekáme na další pokračování. Jsme ale i zvědaví na příběhy druhých lidí. Žádný člověk není ostrov, jsme součástí příběhů druhých lidí, druzí jsou součástí příběhů našich. Je v nás zakořeněná touha dozvědět se něco z životních příběhů lidí, kteří jsou nám vzdáleni, kteří jsou “cizí”, které jsme nikdy nepoznali – čteme si jejich příběhy v knihách, na internetu, na sociálních sítích. Chodíme do divadla, díváme se na filmy s příběhy druhých. Může to být tak, že se někomu zdá jeho vlastní příběh nudný a prázdný a hledá proto rozptýlení v příbězích ostatních. Ten náš hlad po příbězích může mít docela dobré důvody – můžeme v příbězích druhých nacházet posílení, útěchu, tehdy, když zjistíme, že i jiní cítí a prožívají to, co my. Můžeme v těch cizích životech nacházet i příklad, vzor, obohacení, inspiraci.
Samozřejmě nejvíc přitahují pozornost osobnosti nějak vyjímečné a mimořádné, které fascinují tím, co dokázaly. Každá doba nabízí takové vzory a příklady lidské velikosti. I dnes se nám nabízí spousta vzorů. Skoro vždy jsou to lidé, kteří vynikají jen v jedné konkrétní oblasti. Když je vídáme v médiích můžeme žasnout nad jejich schopnostmi, cílevědomostí, pracovitostí, ale někdy se třeba i vloudí otázka, jestli to stojí za to – přece jen je někdy z lidí, kteří jsou v něčem populární nebo aspoň známí, cítit beznaděj, prázdnota, zahleděnost do sebe, zkrátka lidská nezralost. Lidí, kteří spojují lidskost, moudrost společně s vynikající prací či dílem bylo a je vždycky méně, než těch nezralých. Proto se k nim a jejich příběhům vracíme i po letech a staletích.
Chtěla bych vám dnes připomenout jednu takovou postavu – i proto, abychom poslechli apoštolovo důležité napomenutí – “mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře.” Tou postavou, o které bych chtěla mluvit, je Jan Amos Komenský. Každý jsme o něm slyšeli, většina jej máme uloženého v paměti jako “učitele národů”. Ale on byl taky teolog, filosof, politik, diplomat, biskup, mystik, snad i rosenkrucián. Jeho dílo je velké a dodnes důležité, ale Komenského život je zajímavý pro každého člověka, který se třeba jen ptá, kde brát sílu k poctivému a dobrému životu. To tajemství nebo odpověď na takovou otázku je skryto v tom, jaký je příběh daného člověka, jak se vyrovnává s osudem. Jak zachází s bolestí. Jak řeší neřešitelné. Jak směřuje do budoucnosti a dokonce za její samé hranice. A v tomto smyslu patří Komenský k těm nejvzácnějším svědkům víry. Vidíme muže, který stále znovu a znovu ztrácel to, co mu bylo nejdražší – a vždy znovu vykročil dál. Ztratil manželky a děti, ztratil plody své práce a velkou knihovnu, ztratil svou vlast, církev. Vidíme ale zároveň muže nesmírné naděje – naděje, která se někdy podobala blouznění, naděje na návrat, obnovu svobody, obnovu jednoty církví, naděje, která se nikdy nedočkala naplnění – a přece nebyla marná, protože právě díky ní dokázal žít, pracovat a jít stále dál.
Komenského osud nám ukazuje, že je možné žít z naděje. Proto nám může dodnes a dál sloužit jako vzor, v současnosti – v časech tzv. tekuté modernity, v časech nejistých, kdy se nejedna duše, nejeden člověk neorientuje v současném dění, ve světě, v osobní situaci a směřování. Komenský nám i dnes může sloužit jako příklad k odvaze a nepoddajnosti, jeho osud jako výzva k práci a službě pro druhé a pro budoucnost – tím, že nás odkazuje ke zdroji naděje, kterým pro něj byla víra, moc Ducha svatého, přítomná a účinná v jeho životě. I síla víry se rodí z příběhu. V nejdůležitějším ze všech příběhů – v příběhu odehrávajícím se mezi Bohem a člověkem, v příběhu Ježíše Krista, je připravena role i pro každého z nás, a to, co se říká na divadle, platí tím víc v životě – není velkých a malých rolí. Amen!