text: Mk 1, 21-28
Bratři a sestry,
v tomto světě rozhoduje moc, aspoň se nám to tak mnohdy jeví. Kdo je silnější, kdo má vliv, peníze, známosti nebo schopnosti, ten se dokáže prosadit. Vidíme to teď obzvlášť jasně, protože se blíží volby – v letošní kampani se to jen hemží mocenskými provoláními o tom, že moc má ten, kdo má to správné mobilní číslo “tam nahoru”, i náš brněnský primátor slibuje, že Brno bude ještě lepším místem k životu, protože on má ty správné kontakty, a tedy i moc. Celá naše západní civilizace je založena na uplatňování moci a na přesvědčení, že lidské možnosti jsou prakticky neomezené. Imponuje většinou jenom to, co je úspěšné, co je lepší, silnější, mocnější. Jako kdyby život byl jedna velká soutěž ve které jde hlavně o to porazit druhé, vyšvihnout se nad ně. A tak i význam jednotlivého člověka je často měřen jeho úspěchem, tím, kolik si toho může dovolit. I ve vztahu člověka k náboženství, k církvím je nějakým zvláštním způsobem přitažlivé, kolik má která církev nebo náboženská skupina moci, jak dokáře ovlivňovat běh událostí nebo působit na duše lidí.
Je zřejmé, že v téhle soutěži a v takové konkurenci naše církev patří spíš na stranu poražených. Ztratili jsme velký počet věřících, stále ztrácíme, ztratili jsme to, co nám dodávalo váhu. Do značné míry jsme ztratili i vnitřní autoritu, která plynula z našeho jedinečného zápasu o pravdu a skutečnou lásku. Dnes jsme tak trochu bezradní jak se prosadit, co nabídnout. Je to vidět i během diskuzí na našich vikariátech, setkáních farářů a farářek. Z minulosti, ze zkušeností z ekumeny vím, že i tady občas hledíme s podezřením na ty úspěšnější a cítíme se, jako církve, odstrčené a méněcenné v současné moderní společnosti. Uměli jsme dřív velice dobře oslovit současníky, když jsme bojovali proti překroucení evangelia ve staré karolické církvi. Zdá se, že o dost méně umíme oslovovat lidi dnes, kdy jde především o nabídku pozitivního zvěstování člověku, který si zoufá, je bezradný, ale nechce si to přiznat.
I v křesťanství jde o moc – ale ne o moc nad druhými vládnout, ale o moc pomáhat. To, že nemáme vliv v politice, nás vůbec nemusí mrzet, spíš je v tom naše výhoda, že se nemůžeme spoléhat na žádné vnější opory. Znepokojivé ale je, jestliže nemáme tu Kristovskou moc – jestli neoslovujeme, neproměňujeme, neuzdravujeme a nekonáme zázraky. A zase – jsou společenství, která se tímhle vším honosí, za cenu toho, že žijí uzavřena před světem, kterého se bojí a který pokládají za panství Satanovo. Svět ale patří Bohu – a naše církev to vždycky věděla. V tom je naše síla a naše poslání – víra živá a životná, víra, která se nebojí zápasu a netouží protivníka zničit, ale jde jí o lepší poznání a lepší každodenní život pro všechny, o lepší svět. Za téměř 99 let své existence jsme se naučili, že nic z toho nedokážeme sami ze svých sil, ale že dokážeme velice mnoho, když spoléháme na Boží pomoc. Nepřehlédnutelným dokladem jsou například naše sbory, kostely, i tento Husův sbor, postavené prakticky z ničeho, z darů věřících, nových členů církve.
Dneska v modlitbě jsem říkala slova, že “síla se pozná podle toho, kolik unese”. Doba, ve které žijeme, je dnes v mnohém převratná (možná ale taková byla a je každá době). Převratná a kritická třeba i v tom, že se nám momentálně skupina našich nejvýše postavených vládních činitelů snaží namluvit, že jsme slaboši, že jsme jako národ slabí – třeba proto, že jako stát nemáme na to přijmout k nám ani 50 syrských osiřelých dětí, že nemáme na to, abychom měli nezávislá média, nezávislé novináře, neokleštěnou veřejnoprávní televizi a rozhlas, a tak dál a dál. Myslím si, že v tomto směru, pominu-li ekologii a jiné palčivé oblasti, žijeme v době krize a nikdo z nás teď neumí domyslet, čeho se dožijeme. Víme, že budoucnost bude vypadat jinak, než dnes, to je jisté. Budoucnost patří Bohu, budeme-li i my patřit Bohu, bude budoucnost patřit i nám. Je to náš společný úkol, je to naše společná naděje – moc Boží není ohrožena lidskou mocí a naštěstí také není omezena naší bezmocí. Amen!