texty: Jr 31,7-11/ Ef 1,3-14/ J 1,10-18
Bratři a sestry,
benediktinský mnich Anselm Grün, velká postava současného duchovního myšlení a života, v jedné ze svých modliteb říká “daruj mi, Bože, odvahu, abych se vydal na cestu a skutečně začal hledat toho, po němž touží má duše”.
Svátek Zjevení Páně, zvaný také svátek Tří králů, je vlastně svátkem – oslavou cesty, bytí na cestě, na cestě za světlem. Oslavou hledání pravé podstaty a pravého smyslu. Každá cesta, každé vykročení z místa, kde to známe, které je naším domovem, vyžaduje kus odvahy. Opouštíme svůj komfort, to, co máme “jisté” a vydáváme se někam, kde nevíme, co nás čeká a jací v tom budeme. Platí to pro cesty, kdy se někam fyzicky přemisťujeme, platí to ale i pro cesty duševní ve smyslu navazování vztahů, stejně jako pro cesty v naší mysli, kdy se něco nového učíme, poznáváme, utváříme si názor. Kristus nás učí, abychom se na těchto cestách pokoušeli hledat Boží království, pravou podstatu, světlo, lásku.
Po čem skutečně touží naše duše? Po kom? Toužíme po štěstí, po naplnění, po lásce, přijetí, potvrzení toho, že jsme dobří, že pro lidi a tento svět něco znamenáme, toužíme po různých materiálních věcech, které nám dávají určitý status a mají nám pomoct, třeba i v tom, abychom byli šťastní. Když se nám podaří prohlédnout tuhle omezenou trvanlivost pocitu “štěstí” založeného na vnějších a dočasných stimulech, na materiálních požitcích a zábavě, začneme se možná ptát a pídit po tom skutečném, trvalém, opravdovém – a teď, jak to nazvat – štěstí? Světle? Smyslu? Jak chcete, ono je to ve výsledku možná jedno, jaký název zvolíme. Proč to všechno vlastně chceme? Proto, že chceme dojít smyslu, vysvětlení. Alespoň někteří z nás. Víme, že teď to tak úplně není možné, že “nyní vidíme jako v zrcadle, ale jednou uvidíme Boha tváří v tvář”. Ta touha po poznání, po přijetí, lásce v nás ale je, a proto se “slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” Tahle touha je zakódována někde hluboko v nás.
Člověk jí odjakživa ve svém životě nějakým způsobem reflektuje – touhu po přesahu sebe sama. Naše duše se vztahuje někam mimo nás samé. Máme pro ta místa, ono “někde”, i pojmenování. Věčnost, Boží království, kosmos. Člověk v průběhu času pojmenoval i toho, koho hledáme. Ve starém Egyptě se 6. ledna slavil svátek boha Eóna, boha věčnosti. Dnes v tento den v křesťanských kruzích slavíme svátek Zjevení Páně, svátek Ježíše Krista, mezi lidmi spíš známý jako svátek Tří králů. V betlémské jeskyni se mágové “od Východu” klaní malému chlapci. Tomu, nad jehož dočasným příbytkem se zastavila hvězda, kometa, aby ukázala poutníkům směr a světlo, k muži, který přišel na svět, aby nás inspiroval k cestě hledání pramene bytí, k hledání věčnosti, k hledání světla a skutečné podstaty života. Narodil se, aby nám dodal odvahu být sebou samými a zamilovat se do života, který je napájen nikoli často povrchními řekami zvějšku, ale z hloubi vlastního pramene. Z věčnosti, z pramene Božího, který v sobě každý člověk má a může objevit a z něj žít. K tomu se ale potřebujeme usebrat. Najít se. To není zrovna jednoduchá cesta, naopak, je to cesta těžká, ba jedna z nejtěžších. Proto i ta symbolika dnešního dne svátku Zjevení Páně – v průběhu cesty se králům – mágům zjevuje světlo, ale oni nejdřív putují nocí, tmou. Delfská věštírna hlásá – gnótís autón – tedy “poznej sám sebe”. A to je skutečně to nejtěžší. Každý jsme na cestě životem, jako ti tři králové. Máme naději, že se setkáme se světlem, zažijeme dotek věčnosti, který pak nadále může ovlivnit zbytek našeho života, i naše chování a jednání směrem ven. K tomu je potřeba nebát se jít do hloubky, setkat se sebou samými. I k tomu slouží svátky, rituály, čas, který rozděluje dny tzv. všední. Ve svátek se děje, může dít něco významného. Doba teď, zima, Advent a vánoční čas, to je perioda, která přímo vybízí k tomu, abychom se usebrali, abychom šli do sebe. Budeme za to odměněni. Když vykročíme na cestu do nitra, za světlem, na Kristovskou cestu k Bohu, pak budeme s vnitřní silou třeba jistější v tom, co se nám v životě děje, nebudeme znejistělí v současném tekutém světě. Nebudeme potřebovat neustálé přitakávání od lidí zvenku, že jsme dobří, že máme hodnotu, nebudeme potřebovat dokazování zvenku, že jsme dobří, nebudeme potřebovat soutěžit a být nejlepší. Máme poslání stát se Božími dětmi a Kristus nám ukázal, že k tomu máme i moc. Je jen na nás, zda se jí chopíme a jak. Amen!