Kázání na 4. neděli po Zjevení, 3. února 2019, Brno, Botanická 1
1.čtení: Jer 1,4 | 2. čtení: 1Kor 12,31 | Evangelium: Lk 4,21
Sestry a bratři,
Ježíš se vrátil z Kafarnaum do Nazareta. Všichni ho tam znali, vyrůstal tam, byl to jeho domov. A poznávali v něm proroka, díky tomu, jak mluvil a hlavně podle toho, jaké konal činy. Prorok je ten, který interpretuje, co se aktuálně děje v přítomnosti, buď jako zdroj naděje nebo jako varování pro lidstvo do budoucna. Skrze proroky Bůh mluvil a mluví k lidem. Často to bylo tak, že proroci ve chvílích klidu, kdy se zdálo, že je vše v pořádku, že si lid může vydechnout, říkali, že toto není ten pravý klid a pořádek, že něco většího má ještě přijít, a udržovali lidi v bdělosti. A stejně ve chvílích beznaděje a krize zaslibovali proroci lepší časy. Něco na způsob “ano, bude líp”, ale vyřčeno s úplně v jiném kontextu a z jiných pohnutek. Proroci byli učitelé, osobnosti, často se ale stávali i terčem nedůvěry a zloby, když neříkali, co chtěli lidé slyšet.
Skrze proroky přišla do systému náboženství, který byl souborem přesvědčení a pouček, víra – jako životní orientace, životní styl. A skrze Krista láska, soucit, solidarita. Náboženství do té doby tvořily hlavně rituály a obřady, pro Hospodina se konaly oběti. Hospodin prostřednictvím proroků ale lidem říká, že nepotřebuje rituály, oběti, ani pouhé opakování dogmat. Skrze proroka Ježíše Krista Bůh poukazuje na to, co je pravá zbožnost, pravé náboženství. A sice, abychom byli solidární s lidmi, kteří potřebují zastání – ať už jde o vdovy, sirotky, nemocné, nebo ty, kteří potřebují nějaký druh pozornosti, zastání. Víra tak ústy a skrze činy Kristovy dostala novou, mravní a sociální dimenzi.
Soucit, pozornost, péče, laskavost – to je to, co svět potřebuje i dnes. Dnešní svět je složitý, provázaný, jako lidstvo čelíme mnoha problémům. Složité problémy zpravidla nemívají jednoduchá řešení. Napříč společností vedeme debaty o různých věcech. Uvědomujeme si, že odpovědi na mnohé otázky nelze hledat v rozmezí ano, nebo ne, ale jak. Jak konkrétně. Když nebudeme chtít vést debatu, když postavíme problém v kontrapunktu ano, nebo ne, tak patrně vytvoříme dva tábory, které se neshodnou. Stejně, jako za časů Kristových, kdy někteří v něm poznali pravého učitele, proroka a Mesiáše a jiní ne, i dnes je pes zakopaný také ve schopnosti vcítění se, ochotě přesáhnout sebe sama, a víc než kdy jindy i ve vzdělání a schopnosti kriticky myslet. Žijeme v době post-pravdivé. Jenže my pořád ještě nejsme dostatečně vzděláváni v tom, že žít ve svobodné společnosti znamená také vést debatu, a že sdílet názory a hledat společná řešení, ale i respektovat, že jedno nenajdeme a zvolíme jich několik, je prapodstata společnosti, ve které žijeme.
Na dnešních čteních si můžeme uvědomit i další věc – Bůh neuznává lidské hranice mezi národy, dělení na naše lidi a lidi cizí. V době, kdy Ježíš žil, tak on sám pomáhal často lidem ze Samaří, tedy těm, kterými Izraelci pohrdali. Kristus ale jasně ukázal, že neupřednostňuje ty, které lidé v jeho okolí považovali za své – protože Bůh se ujímá všech, i těch, kteří se nám z nějakého důvodu nelíbí, nepozdávají.
U Boha není dělení na my a oni, lepší a horší. Ale vídíme to kolem sebe, že dnešní doba polarizaci naopak přeje a že k ní kolikrát sami i přispíváme. Je tomu tři týdny nazpět, kdy jsme se scházeli ke společným modlitbám v rámci Aliančního týdne modliteb. Modlitby měly být původně zaměřeny na témata, která jsou palčivá a v dnešní společnosti k polarizaci právě i často přispívají – například strach z imigrace muslimů, nepřátelství ve společnosti, role žen v církvi, lesbická a gay komunita, post-pravdivá společnost, generační konflikty. Jenže u nás, na české církevní půdě, jsme se těch témat leckde zalekli jako příliš bolestných a konfrontačních, než abychom se jimi zabývali, a tak se narychlo vymýšlela témata nová – jednota ve křtu, jednota v misii apod. Oč jednodušší je modlit se za jednotnou misii z našich řad do sekulárního světa, než se skutečně zabývat problémy, kterými žije dnešní společnost a svět! Přitom si říkám, že má-li být církev v 21. století platnou součástí moderní společnosti, neměli bychom před takovými tématy utíkat, mlčet k nim, ale ani se stavět na jednu stranu a vytvářet si domnělé nepřátele z těch, kterým nerozumíme a kteří nesplňují naše představy o “správných” lidech podle evangelia. Síla církve – komunity, společenství lidí věřících v Krista a následujících jeho příklad, může být v tom, že díky vědomí, že v každém z nás je boží jiskra, že Bůh každého z nás přijímá a miluje, můžeme působit jako mediátoři ve chvílích, kdy se v našem okolí polarizují tábory protichůdných stran. Naším úkolem je jít na hlubinu, snažit se o vzhled, pochopení, nezastavit se u povrchnosti, škatulek a odsudků …
Slyšeli jsme, mimo jiné, dnes slova apoštola Pavla o lásce. Láska je síla, která nám ukazuje, že my nejsme bohy, ale že je tu něco důležitějšího, než my sami, naše já a ego. Tam, kde člověk miluje, tam je Bůh při díle, říká se. Tak kéž bychom byli otevření, tolerantní, soucitní, pečující a skutečně milující v tom dnešním, mnohde tak bolavém, lidském světovém společenství. Amen!