texty: Dt 18nn, 1K8 nn, Mk 1
Sestry a bratři,
dnešní texty mluví o moci, o tom co nebo kdo má moc nad lidmi, nad našimi životy.
V době Ježíšově bylo obvyklé, že když přišel do synagogy, tj. do náboženské školy, učený host, dostal možnost ujmout se výkladu. Ježíš takové příležitosti asi často využíval při šíření evangelia a Kafarnaum se několikrát objevuje jako místo jeho pobytu.
Lidé v synagoze hledali poučení, vysvětlení náboženské nauky, také se tam modlili a prosili o pomoc, nebo o odpuštění vin. Proto se tam objevuje i člověk posedlý nečistým duchem – dnes bychom asi řekli, že to byl někdo s psychiatrickou diagnózou.
Příběh dává do protikladu učení zákoníků a učení někoho, kdo „má moc“ – to je Ježíš.
Zákoníci a farizové pro evangelisty často slouží jako modely falešně chápané víry. Je tomu tak i v tomto případě. Jak asi učili ti zákoníci, lidé bez moci? Postavení zákoníka, tedy vykladače Božího zákona předpokládalo důkladné studium i bezúhonný život. Díky svému postavení vykladači spisů požívali úcty. A tak mívali o sobě samých vysoké mínění. Místo aby učili, tak poučovali, místo aby odpovídali na duchovní a existenciální nouzi těch, kdo jim byli svěřeni, tak se blýskali svými znalostmi a vyžadovali dodržování nepochopitelných předpisů a podle toho posuzovali kvalitu víry lidí v Boha. Vlastně chtěli být lidmi s mocí. Chtěli mít moc nad druhými, aby sami sebe vyvýšili. Poznání vede k domýšlivosti, píše Pavel a ví, co říká, protože býval farizeem. Připadalo jim samozřejmé, že odlesk Boží slávy, o kterém mluví, na nich ulpívá, že mají k Bohu blíž než jiní, že jsou lepší než nevzdělanci a hříšníci, kteří přicházejí poslouchat jejich výklady. Právě proto jejich výklady posluchače nezasahovaly, nedotýkaly se jejich srdcí, neburcovaly, neměnily pohled na život. Neosvobozovaly. Naopak – ubíjely a zbavovaly odvahy, vzdalovaly od Boha.
U Ježíše tomu bylo jinak. Nepochybně byl v pravém smyslu slova „charismatická osobnost“. Když píše Bible o charismatech, znamená to zvláštní Boží obdarování, talent, schopnost a počítá se s tím, že každý nějaký takový dar má. Ale důležité je, jak s ním naloží, k čemu ho využije. Když má někdo dar působit na lidi, může se stát třeba úspěšným podvodníkem anebo politickým vůdcem, který bojuje za práva utlačených. Ten hlavní rozdíl není v darech, ale v osobnosti, která jimi disponuje. V tom, jak je takový člověk duchovně a morálně vyspělý, zralý.
Výjimečnost Ježíšova byla v tom, že tak hluboce důvěřoval Bohu, že neměl zapotřebí prosazovat své ego. A proto mohl také vstupovat do skutečného vztahu s druhými, do vztahu, který nebyl zatížen tíhou ovládnutí či omezení druhého člověka.
Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, kterého nacisté těsně před koncem války popravili za spoluúčast na nezdařeném atentátu na Hitlera, to ve svých dopisech z vězení vyjádřil přesně: Ježíš je člověk pro druhé. To je jeden z jasných a výstižných popisů lásky. To je ta moc, kterou to všechno činil. Vnímal a poznával nouzi lidí, s kterými se potkával, nouzi materiální i duchovní. A nazýval věci pravým jménem. Nespravedlnost i hřích.
Obvykle bezpečně poznáme, jestli nás někdo opravdu poslouchá, jestli nás vnímá a jestli nás přijímá nebo odsuzuje. Pokud nás druhý nesoudí, tak jsme od něj nebo od ní schopni přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě. Víme, jestli se můžeme přestat bránit, stydět, skrývat, lhát, izolovat se. A takové přijetí je počátek cesty k osvobození – od vin, strachu, ochrnutí, od zlých duchů, od samoty. Proto Ježíš lidi, které uzdravil, zval do svého společenství, do obce Božího království a posílal je šířit nové „učení s mocí“ dál. To je vlastně jediný smysl církve. Evangelista nám v mytologickém vyjádření popisuje takový proces uzdravení. Je to zkušenost lásky, důvěry, nového začátku, osvobození od zakletí v sobectví.
Jakoby taková zkušenost byla dnes čím dál vzácnější. Asi to není jen pocit. Nemocní nejsou jen jednotlivci, nemocná může být i společnost, která je postavená na falešných hodnotách. Bible jim říká modly – falešní bohové úspěchu, slávy, krásy, mládí, bohatství ničí životy nejen těch, po jejichž hřbetech ti úspěšní šplhají nahoru, ale i těch kdo se službě modlám upsali. Pavel moudře říká: my víme, že modly nejsou – to nejsou pravé hodnoty života. Ale víme to opravdu? A pokud ano, nejsme v pokušení se nad ty, kdo věří falešným slibům anebo prostě mají jiný názor povyšovat? Protože to víme lépe, jsme lepší? Nejsme těmi, kdo pohrdají druhými? V tu chvíli, kdy se začneme povyšovat, ztrácíme lásku. A tím i schopnost někoho oslovit, pozvat k víře ve skutečné hodnoty. A zůstáváme sami, se svým strachem, v zajetí démonů. Ale nemusí to tak být. Nemusí to tak zůstat. Láska je otevřená možnost, je to ta moc, která démony vyhání, je životodárná a osvobozující. Amen!