Lk 18,9-14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému.‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Sestry a bratři,
dnešní text nás může vést k zamyšlení se nad otázkou pokory, nad tématem hrdosti, sebeobdivu a sebeúcty. Kdo z nás se vždy vyhnul tomu dívat se shora na druhého a nedat najevo, že nějakou věc dělá špatně? Byly naše pohnutky k takovému jednání vždy láskyplné? A co naše životní návyky, postupy při práci nebo životní priority – pociťujeme někdy, že jsou lepší, šlechetnější než ty, proti kterým se vymezujeme? Nepřipadáme si chvílemi tak trochu neomylní a neohrnujeme nos nad druhými, když se nám nelíbí, co a jak dělají? Označení “farizeus” v dnešní době často evokuje pokrytce, někoho, kdo jinak mluví a jinak jedná, kdo káže vodu, ale pije víno. V Novém zákoně se nejednou dočítáme o Ježíšově kritice farizeů. Např. v 11. kapitole Evangelia podle Lukáše čteme, jak Ježíš řekl: „Běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh.“ Z těchto slov se zdá, že Ježíšovo učení stojí v přímém protikladu k učení farizeů a že postoje farizeů a Ježíše jsou neslučitelné. Možná vás proto překvapí, že z tehdejších židovských skupin byli farizeové svými názory Ježíšovi nejblíže. Ze spisů různých autorů tehdejší doby víme, že „za skutky lásky považovali sycení a napájení potřebných, oblékání nahých, návštěvu nemocných, pohřbívání mrtvých, těšení zarmoucených, pohostinství, výchovu sirotků a vykupování zajatých Izraelitů“. Farizeus v podobenství, které jsme slyšeli, možná tedy říká pravdu a skutečně patří k lidem, kteří nevydírají, ani neokrádají, k lidem, kteří ve svém jednání překračují běžnou normu tehdejších náboženských povinností. Mohl poukázat na řadu svých dobrých skutků, zatímco zmíněný celník Bohu nabídl jen svou bídu. Farizeus opravdu mohl být vnějškově bez mravní poskvrnky, zatímco celník se mohl dopustit řady přestupků. Oba v příběhu volají k Bohu. Ježíš ovšem říká, že farizeus se modlil u sebe, což lze číst i jako pro sebe. A ačkoliv oslovuje Boha, nemluví k němu, mluví k sobě. Farizeus z Ježíšova podobenství se přehnaně zabývá sám sebou, tím, co všechno udělal. Stejně jako se Narcis z řeckého mýtu zamiloval do své vlastní tváře, kterou si prohlížel v odrazu na vodní hladině, je farizeus zahleděný do vlastních skutků. Narcista je velkých skutků skutečně schopen – mimo jiné proto, že mu přinášejí chválu okolí. Zároveň si však nepřipouští temné stránky své osobnosti. Ty vidí pouze u druhých – tak jako farizeus, který se vymezuje proti ostatním lidem a celníkovi.
Farizeus není podle Ježíše ospravedlněn – na rozdíl od celníka, který vyznává svou bídu a hříšnost. Farizeus je plný toho, co udělal; od Boha nechce nic – a nic od Boha také nedostane. Celník je plný bolesti, a touží po Božím slitování – a Bůh k němu přichází.
Celníkova modlitba je prosebná, farizeova děkovná. Teolog Karl Barth v této souvislosti píše: „Prosící člověk stojí před Bohem s prázdnýma rukama, zatímco ten, kdo Bohu děkuje, se lehce stane farizeem.“ Tato myšlenka upozorňuje na něco podstatného, ale zároveň je potřeba ji brát s rezervou. Děkovné modlitby jsou totiž zcela na místě. Myslím, že i farizeova modlitba by byla na místě, kdyby měla trochu jinou podobu. Člověk přece může děkovat za to, co od Boha dostal, může děkovat i za to, že byl uchráněn různých zlých skutků. Nemusíme být falešně skromní a můžeme děkovat i za to, že se nám vede dobře nebo že máme někdy možnost pomáhat druhým víc, než ostatní. Můžeme děkovat za to, když se nám něco podaří, když něco dokážeme. Farizeova modlitba není problematická tím, že by bylo špatné děkovat za věci, za které tento farizeus děkuje. Jeho modlitba je problematická v tom, že je namířena proti druhým. Podstatnou částí Ježíšova poselství je totiž požadavek lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Avšak farizeus se k Bohu vlastně nemodlí a bližního očerňuje. Když modlitby, naše myšlenky spojují vděčnost s kritikou ostatních lidí, tak je Ježíšova pobídka, abychom milovali druhé jako sebe samé, vyslyšena jen napůl. Farizeus, který se v příběhu modlí, miluje sebe, ale nikoli druhé, alespoň ne všechny druhé.
Milé sestry, milí bratři, bezpochyby každý z nás začíná v životě na jiné startovní čáře, žil a žije v jiných sociálních i rodinných podmínkách. Můžeme být farizeem z Ježíšova podobenství a radovat se z toho, že jsme se nedostali do situací, které nás svedly na scestí, a na ostatní pohlížet svrchu. Nebo můžeme dobrou startovní čáru využít ve prospěch těch méně šťastných. Můžeme se radovat, že jsme bohatí, a říkat si, že chudí si za svou chudobu mohou sami, nebo ze svého bohatství rozdávat. Farizeus z dnešního podobenství také stál na křižovatce. Vydal se cestou pohrdavého shlížení na druhé, ale mohl jít jinou cestou. Je možné, že mu jednoduše chyběla důležitá zkušenost mravního ztroskotání a také prožitek nepochopitelné Boží milosti, velkorysosti a bezpodmínečné lásky. Ta je tu pro nás a čeká, až se jí otevřeme, až jí pustíme do svého života. Amen!