texty: 1. čtení: Nm 6,22 | 2. čtení: Gal 4,4 | Evangelium: Lk 2,16
Sestry a bratři,
asi vás každého napadlo, co vám tento rok přinese. Jistě vám mnozí v různých obměnách přáli – ať už zdraví, radost, pohodu nebo třeba to, aby letošní rok byl lepší, než ten právě uplynulý. Každá doba přináší věci různé, příjemné i nepříjemné a nic nepomůže, když bychom dopředu věděli, kolik bude kterých, jaké budou. Jsme svědky toho, jak se na Silvestra (no vlastně už i o Vánocích) a na počátku nového roku spousta lidí jak kdyby utrhne z pomyslného řetezu – proč? Je za tím úzkost z toho, co ten nový rok přinese? Zda se naplní naše plány? Jestli se opět za rok sejdeme?
Ježíš Kristus říká důležitou věc – nedělejte si starosti. Jenže, my je máme, a to mnohdy i oprávněně, a možná právě na přelomu roku se na ně snažíme nějakým způsobem zapomenout, upustit páru, vymknout se z té tíže. Jeden křesťanský mystik říká – a je to vlastně taková novoroční modlitba – “za to, co bylo, děkuji, k tomu, co přijde – ano.” Abychom za některé věci vyslovili “děkuji”, k tomu musíme dozrát a potřebujeme k tomu mnohdy hodně hodně víry a ještě více času. K takové meditaci, modlitbě – “říci životu ano” – patří nezbytně trpělivost, vytrvalost, ochota snášet otevřené otázky. Vydržet i chvíle, kdy se nám budoucnost a perspektiva nového roku jeví horší. Odvaha setrvat v otevřených otázkách – to je vlastně projev naděje. Odvaha a ochota k tomu, že nerezignuji, že se nepřidám ke zlu, pomstě, že se neobalím strachem, ale že chci dál nést, přese všechny obavy a nejistoty, naději a jít po cestě kupředu …
A tak mi na počátku nového roku připadá důležité na jedné straně přát sobě, přát druhým a přijímat jejich přání, ale také si klást otázku, co přinesu já, co přineseme my. Co přineseme do tohoto roku, do vlastního života, do života svého okolí, do života světa. Lidé se ptají, jsou mezi námi ti, kteří chtějí přinést (a přinášejí) víc a víc úsilí, lidskosti, velkorysosti. Navzdory tomu, že se to na první pohled mnohdy nevyplácí a jeví jako pošetilé. Lidé, skrze něž, skrze jejichž péči a činy, se už děje Boží láska, Boží království v tomto světě. Lidé, kteří možná po vzoru matky Kristovy, Marie, stejně jako ona, otevřeli Bohu – lásce svůj život – ne v supervýkonnosti, ale ve víře a důvěře, lidé, kteří vědomě jdou v naději a s nadějí …
Církev si totiž právě dnes, na Nový rok, připomíná svátek matky Kristovy, Marie. I Marie slyšela slova “neboj se” – od archanděla Gabriela a teď v neděli jsme četli text evangelia, ve kterém se praví, že Marie uchovávala některé věci, kterým nerozuměla, ve svém srdci. Jistě se i bála, stejně jako my mnohdy pociťujeme strach, ale zároveň Marie představuje v božství důležitý ženský princip, péči, díky které můžeme zažít to, že jsme lidmi na cestě, na které tvoříme a nemáme se nechat paralyzovat strachem, máme důvěřovat, jít a nést naději. Díky Mariině archetypu si můžeme uvědomit to, že nejsme odkázáni pouze na to, co vykonáme a zvládneme sami. Do světa na přelomu roků můžeme vnášet víru, že není smyslem být jen lidmi výkonu, lidmi, kteří vše sázejí jen a jen na to, co všechno sami zvládnou. Ano, musíme některé věci řešit sami, musíme se rozhodovat, jednat …. ale na něco nestačíme, na některé věci a jejich vyřešení je člověk sám krátký … a tady k nám může jako paprsek světla přijít víra, víra, která nám předkládá tajemství, nikoliv soubor hotových odpovědí, jako poklad, který může postupně v našich životech vydávat nové a nové bohatství. Hodně lidí se domnívá, že náboženství a víra je věcí slepé poslušnosti, že věřit znamená chodit do kostela a důsledně a bezmyšlenkovitě plnit zákazy a příkazy, které chce neviditelný, autoritářský a trestající Bůh otec. Ale srdcem náboženství, křesťanství je vtělená láska. A uchopení, žití této Boží lásky neznamená nic jiného, než pokoušet se s důvěrou sestroupit na hloubku, naslouchat, co se odehrává v naší duchovní svatyni – v našem nitru, v našem srdci, a tam také rozmlouvat s Bohem. Nebát se toho, protože právě tam dostáváme impulzy, odtamtud vycházejí naše myšlenky, slova a činy. Ne z toho, co slyšíme z kazatelny, nebo čteme slovo od slova v Písmu.
Možná, že právě v době, kdy jsou Vánoce, kdy máme víc času i na sebe, je dobré přemýšlet o Mariině principu v duchovním společenství. Ten se děje, když se církev a my v ní podobá(me) laskavé matce a pastýřce, a ne nerudné a moralizující soudkyni. Žijeme ve světě, který je mnohde nemocný strachem, panikou a i proto si vzájemně přejeme na přelomu roku jen samé dobré věci, s vědomím, že potřebujeme v životě mateřskou útěchu boží, podporu a naději a že si můžeme dovolit i rozvažovat, vzít si čas – abychom dokázali čelit vlastním strachům, procházet tím, co život přináší, abychom se nenechali ovládnout těmi, kteří slibují, že vyřeší všechny problémy, dají nám rychlé odpovědi na otázky a odstraní příčiny obav a nepokojů.
Bratři a sestry, přeji nám, abychom v novém roce zkusili jít zase o krok blíž uskutečňování Božího království mezi námi na Zemi. Amen!