Zamyšlení nad částí liturgických textů pro 4.neděli postní (psáno pro Český rozhlas, časový limit čteného příspěvku 4 minuty):
Bůh tady není pro člověka jenom v časech dobrých, nebo jenom v časech zlých. Je s námi stále, i dnes o 4.neděli postní, kdy k nám v období plném nejistoty a obav zní z liturgického cyklu slova 23.žalmu “Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám”, a dále také pobídka “žijte jako děti světla” zapsaná v listu Efezským.
Jak se k takové “kontra-zvěsti” postavit v čase, kdy jsme omezeni – na svobodě pohybu, setkávání se, kdy mnozí z nás či našich blízkých jsou nemocní, procházejí obdobím stínu a bolesti, v čase, kdy strach lidem nedovoluje volně a bez obav se pomalu ani nadechnout, kdy chtě-nechtě musíme být solidární a zkusit opravdu táhnout společně za jeden konec provazu? Teď je skutečně pro mnohé z nás těžké být dětmi světla, žít tak, jako by nám nic nechybělo, přijmout pokorně ticho a svého druhu klid, které jsme darem pro tyto postní (ale možná i mnohé další) dny dostali. Ovšem jak vidno z obrovské vlny mezilidské solidarity, která se jako bájní Blaničtí rytíři objeví vždy, když je lidem zle, i v časech, jako zažíváme nyní, lze být světlem a lze dávat i z toho, co nám zbylo a přitom ani nechtít víc, nechtít apriori jen brát.
V náročné době dvojnásob platí -> “zachovej řád a řád zachová Tebe”. Kdo nevidí jen sebe, ale vnímá integritu, kdo je zvyklý se k druhému, k přesahujícímu, k Bohu obracet, koho s Bohem pojí pouto vztahu, ten teď z tohoto spojení může těžit ve formě duchovní, psychospirituální podpory. Kdo je zvyklý myslet víc na druhé, než na sebe, ten se nyní dělí, pomáhá, dává, nemá problém s tím, že náhle nemůže jen brát. Už delší čas lze v české společnosti pozorovat trend, kdy mnoho lidí přiznalo své vyhoření, opustili zdánlivě lukrativní posty a začali dělat to, co je skutečně baví a naplňuje. Jako kdybychom tuhle možnost teď dostali, ať už chceme nebo ne, všichni – šanci vyřešit jistý druh lidské nespokojenosti, příležitost zavřít chřtán našemu lpění, chtění a drancování, díky kterému se po environmentální stránce řítíme už dlouho ke kolapsu. Je to až paradox té letošní postní doby, že ač většina národa tzv.nevěřící, máme možnost se kolektivně zklidnit a zkusit skutečně prožít hloubku a pestrost toho, co už máme, nebo chcete-li toho, co nám prostě a jednoduše zbylo. Není toho rozhodně málo. “Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám” .
Zatím nevíme, na jak dlouho jsme tuhle možnost dostali, jak dlouho nouzový stav (narozdíl od postního času) potrvá, ale právě teď, v tichu, které nám bylo tak nečekaně dané, se pokusme zeptat sami sebe, co je pro nás v životě skutečně podstatné, co chceme, kam jdeme, co je skutečné a co je jen iluze. Důležité je, abychom si vydrželi naslouchat. Našemu vnitřnímu hlasu, nitru, až se vyjeví odpovědi na otázky “Co mi chybí?”, “Co skutečně chci?” Možná, že odpovědi budou překvapivé, možná, že zjistíme, že mnohé už dávno máme, jen jsme to ve shonu dní minulých tak úplně neviděli. Možná, že tohle poznání nás učiní vděčnějšími a možná s až dětsky bezprostřední radostí zažijeme i v téhle době dotek světla.