Mt 15, Ježíš a kananejská žena
Sestry a bratři,
příběh o, jak se říká “pohanské” ženě z Kanaánu v Matoušově evangeliu, psaný několik desítek let po vzkříšení Ježíše Krista, byl adresovaný křesťanům židovského původu, kteří se museli vyrovnávat s tím, že i tzv.pohané jsou začleněni do svazku smlouvy mezi Bohem a Božím lidem.
Běžná praxe dle učení Farizeů totiž byla taková, že lidé, kteří nepatří do svazku Božího lidu, byli vnímáni jako nečistí, a proto se s nimi Židé neměli stýkat. Bylo to velmi selektivní chování, dnes je známe z praxe kastovního systému apod. A je jasné, že toto nebylo nic pro Ježíše, ten se naopak vydal na cestu do okolí Týru a Sidónu, do oblasti obývané Kanaánci, kteří přijali řeckou kulturu, ortodoxními Židy tak nenáviděnou, tedy do “nečistého prostředí”, aby se tam potkával s lidmi.
Území, kam se nesmí vstoupit? Ghetto? Čistá dokonalá církev a nečistý nedokonalý svět? Svět jako místo nepřátelských sil? Izolace a pevný řád jako návod pro zachování čistoty a pravé víry? Připomíná nám to něco? Ježíš svým jednáním, svým životem ukazoval, jak bourat tyto bariéry, protože přišel, aby demonstroval pravou svobodu každému člověku, nikoliv církev jako cestu jedince do totalitního zřízení, kam navíc mohou jen někteří.
Kananejská žena přichází k Ježíši a přímo jej oslovuje. Nemá žádné zábrany, touží po uzdravení své posedlé dcery. Prosí o smilování. Hledala marně pomoc u pohanských bohů a poté slyšela o Kristu, který uzdravuje každého, bez výjimky. Ježíš dosud vyhověl každému, kdo přišel s prosbou o pomoc, ale v tomto případě se chová naprosto jinak. Nejdřív ženě ani neodpověděl. Ona ale nepřestávala naléhat. I učedníkům už docházela trpělivost. Chtěli na Ježíši, aby se jí zbavil, aby už konečně měli pokoj. Jenže žena se nedala odbýt a během chvíle třikrát vyjádřila hluboké přesvědčení a víru – “pomoz mi, té, která v Tebe uvěřila, na Tebe spoléhá”. Ježíšův zprvu odmítavý postoj zřejmě posílil ženinu víru, ona se nenechala odradit odmítáním, neměla co ztratit, patřila k nečistým, kteří, jak jsme četli, byli vnímáni jako psi – a “čistí” se psa ani nesměli dotknout (představte si to, víra, která Vám zakazuje dotek se psem) …. Ženě se nakonec dostává odpovědi – “Tvá víra je veliká”.
Jak vidíme z příběhu, největší víra se neprojevila v řadách Božího lidu. Ježíš jí našel mimo rámec církve. Velká víra se nezrodila v Jeruzalémě, u kněží nebo zákoníků, ani uprostřed dění církve. Světlo a víra se objevili tam, kde bychom to možná nejmíň čekali.
I církev, a přemýšlejme sami, kdy a kde, se občas zabydlí v pocitu své exkluzivity a dívá se na ty ostatní z vysoka, nebo z daleka, jako na cizí, jako na špatné, nehodné. Může snad něco dobrého přijít z prostředí, kde lidé nemají ty pravé postoje, pravou víru, ani pravdu? Jsme otevření projevům víry od toho, kdo nechce patřit do církve, kdo není pokřtěný, kdo je třeba i na okraji společnosti nebo od toho, kdo je rozvedený, není členem žádné církve? Počítáme vůbec s tím, připouštíme si to? Projev víry, která možná nemluví teoogickým jazykem, ale může se projevit svobodou ducha, laskavým srdcem, milosrdným činem – ať už od lidí, kteří bydlí vedle nás v domě, nebo od lidí z řad uprchlíků, lidí nezaměstnaných, lidí v bezdomoví, lidí ze zemí třetího světa, lidí jinak sexuálně orientovaných …. Nejsou někdy naše předsudky příliš veliké, abychom vůbec o tom začali uvažovat? Být tu Ježíš fyzicky, patrně byl vstal a šel mezi ně …
Zbývá ještě jedna nezodpovězená otázka. Proč ten zvláštní odmítavý postoj Ježíše, jakoby neochota a lhostejnost vůči ženě až do krajnosti? Možnou odpovědí je, že tím prostě zkoušel víru této ženy. Anebo chtěl možná ukázat, jak nezúčastněně by přijali tuto ženu ti pravověrní, správně věřící. Dal také příklad svým učedníkům. I oni sami zanedlouho budou posláni k pohanům, aby jim zvěstovali evangelium. Budou se tomuto poslání vzpírat, než nakonec porozumí, že není rozdílu mezi Židem a pohanem v Ježíši Kristu.
Zázrak se může projevit i na místě, kde to nečekáme. A možná právě v našem životě se projeví ten největší zázrak. Amen!