text: Mt, 16, 13-20
Bratři a sestry, sestry a bratři,
dnes se společně zamýšlíme nad stejnou otázkou, kterou položil Ježíš svým učedníkům: Za koho lidé pokládají Syna člověka? A za koho mne pokládáte Vy? To jsou i dnes aktuální otázky – za koho lidé pokládají Ježíše Krista? A kým je pro nás?
Lidé Ježíše Krista ztotožňovali s různými postavami – s Janem Křtitelem, s Eliášem, pokládali jej za Jeremiáše či za jednoho z proroků. V tradici východních náboženství byl a je vnímán jako jeden z avatarů, duchovních bytostí. Historici v něm viděli morálního učitele a vůdce. Židé čekali Mesiáše, měli ohledně jeho příchodu veliká očekávání. Mesiáš měl být totiž tím, kdo vyžene římské okupanty a obnoví Davidovu říši. Pohled na Ježíše, jeho vnímání, prošlo během dějin vývojem. Šimon Jonášův, neboli Petr, říká ovšem to nejhlavnější, nejdůležitější – Ježíš Kristus je Pán, je Mistrem a my jsme jeho učedníci, chceme jimi být, chceme se jimi stávat. To je stejné tehdy, jako teď. Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého – vyznává Petr. Mesiáš, hebrejsky Mešaja, Hospodinův pomazaný, neboli Christos, Kristus. Je zajímavé, že Ježíšova představa Mesiáše, se lišila ve své době od toho, co očekávali Židé – Ježíš měl svým utrpením odčinit hříchy lidu. Měl přinést spásu, osvobození. Už minulou neděli jsem zmiňovala, že to byl právě Petr, který na jedné straně vyznává, že Ježíš je Pán, Mesiáš – a i on čeká obnovení Davidovy říše – a tak i proto na druhé straně Ježíšovi rozmlouvá utrpení. Možná, že taky prvně nepochopil, v čem vlastně to Ježíšovo Mesiášství spočívá. Čekal něco jiného. Od čeho nebo k čemu nás má Ježíš, který je Kristus, spasit? Co to znamenalo tehdy a co to znamená dnes? Kým je tedy Ježíš vlastně pro nás dnes?
Je spasitelem v tom smyslu, že nás především vede od neautentického způsobu života, závislého na povrchních věcech, k životu autentickému. K životu tvořivému. K životu, který sám sebe přesahuje v lásce a tvorbě. Paper František nedávno v jedné své promluvě říkal, že život některých lidí je mělký a vyhaslý pravděpodobně proto, že se nevydali hledat opravdový poklad a spokojili se s atraktivními, leč pomíjivými věcmi, jejichž lesk časem pomine. Cestu spásy, cestu světla ovšem provází tvořivost, taková, která hledá další a další způsoby, jak dávat život. Ten, kdo má tvořivé a hledající srdce, ten vynalézá, vytyčuje a razí nové cesty, které nás přivádějí k lásce k Bohu, k druhým i k opravdové lásce k nám samým. Následování Krista, to, že chceme být jeho učedníky, neznamená, že jej chceme kopírovat. Nikoliv, protože každá doba a každá společnost potřebuje originálně a po svém zpracovat Kristovu výzvu “zajeďte na hlubinu”. Buďte autentičtí, buďte tvořiví. Filosof Milan Machovec ve své knize Ježíš pro moderního člověka k tomu píše: „Žijte náročně, neboť dokonalá lidskost je možná!“ Jinak řečeno: nikdo nás nenutí žít nízce, žít zbaběle, egoisticky, materialisticky. I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, osobní slabost nebo vypočítavost rozumu k tomu svádějí, člověk má možnost se povznést, být jiný, vnitřně se proměnit, být autentický a usilovat o směřování k Božímu království. Ježíš Kristus je nám v tom smyslu spasitelem, je cestou, pravdou a životem. Je dveřmi, kterými přicházíme k Bohu a Bůh k nám. Je tím, který nás vede k nalezení smyslu života. Amen!