text: Mt 16, 21-27
Sestry a bratři,
text evangelia dnešní neděle navazuje na to, co jsme slyšeli neděli minulou – to se Ježíš ptal svých učedníků, za koho jej pokládají oni sami a za koho pokládají Ježíše lidé. Pamatujete si, jak se Ježíši dostalo odpovědi od Petra – Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého? Ježíš tuhle odpověď ocenil a řekl Petrovi, že on – Petr – je skálou, na které Kristus postaví svou církev. No a dnes jsme četli slova vynesená z úst stejného Ježíše stejnému Petrovi jen o chvíli později – jdi mi z cesty, Satane! Dost veliký posun, co myslíte?
Mnoho výpovědí v Bibli je potřeba vnímat jako obrazy, nelze jít po smyslu slovo od slova, doslova. Mnohdy nelze na některé otázky v Bibli odpovědět pouhým “ano”, nebo “ne”, a to ani tehdy, když se tážeme po významu některých výpovědí. Naopak často je potřeba ptát se, co a jak je myšleno tou kterou výpovědí. Mnohé věci nelze vysvětlit, ani jednoduše a kolikrát ani složitě, dalo by se říct slovy jednoho zenového mistra. Písmo nám předkládá celou řadu koanů a je potřeba se ztišit, nechat na sebe slova působit, a nikoliv začít rychle logicky vysvětlovat biblické pasáže. Prostě na sebe nechat působit paradoxy, o kterých čteme nejen v evangeliích. …. Tak, tady bych mohla dnes skončit 🙂
Slovo Mesiáš je právě tak mnohoznačným slovem. Jen v samotném judaismu najdeme mnohé proudy, které s představou Mesiáše vůbec nepracují. Jak jsem říkala minulou neděli, pak jsou tu další skupiny Židů, které si od Mesiáše slibovaly osvobození od římské nadvlády a obnovení Davidovy říše. Ježíš ale sám pro sebe i pro nás lidi interpretuje slovo Mesiáš nově. Jeho představa je inspirována proroctvím z Izaiáše o písních o Božím služebníku, který bude trpět a ponese lidské viny. Upřímně si přiznejme, že asi nikdo z nás nemá rád utrpení, málokdo chce dobrovolně trpět, trápit se, vzít na sebe jho. Většinou hledáme spíš jiné cesty, než ty, které nám přinesou nějakou formu bolesti a újmy, sebezapření. Takže se dá pochopit, že ani Petrovi se nelíbilo, že jeho milý učitel má trpět, a tak se to jal Ježíšovi rozmlouvat. No a dočkal se té zvláštní odmítavé odpovědi, označení “Satane”. Možná, že nás tady text odkazuje na zkušenost, kdy byl Ježíš pokoušen na poušti duchem zla, který mu nabízel, co všechno by pro něj a z něj mohl učinit, když se mu bude klanět, když přistoupí na jeho hru, na jeho stranu – udělal by z Ježíše úspěšného kouzelníka, který dělá zázraky na počkání, který “funguje” na zavolání, který dělá show pro lidi, kteří mu za to budou vzdávat slávu a budou se dobře bavit … Satan nabízel na poušti Ježíšovi takové instantní mesiášství a lá ano, bude líp, všechno za vás zařídím. Na tohle trojí pokušení Ježíš říká “odstup, Satane”, protože ví, že úspěšný Mesiáš bez kříže nedává smysl. Ví, že přišel pro to, aby překlenul propast mezi Bohem a člověkem, a tu nelze překlenout jinak, než křížem. Že je to právě kříž, který nás činí opravdovými, prohlubuje nás a polidšťuje a zároveň táhne výš. V životě procházíme pestrou cestou, kdy temné, bolavé a složité, které každý z nás v nějakém poměru v životě máme a do života nám přichází, sjednocujeme s tím, co je naopak jasné, krásné a radostné. Kdy chtě nechtě musíme hrát se všemi “kartami”, které nám život rozdal. Proto Ježíš říká svým učedníkům, aby se v životě nevyhýbali tomu, co je temné, složité a bolestné, tomu, co se jeví tak, že to nelze unést, a aby se to svým životem a ve svém životě snažili proměnit. A proto také sám přijímá svůj kříž. Totéž říká Kristus i nám. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.” Z rozhovorů s lidmi vím, že mají s touto větou často problém na cestě víry – nechtějí zapírat sami sebe, nechtějí přijít o to, kdo jsou oni sami, o sebe-vědomí, sebeuvědomění. Ale myslím, že tady nejde o nějaké odhození sebepoznání a výměnu za stání se pasivním “ovčanem”. Co když zapřít sebe znamená vlastně uchopit i to, co na sobě nemáme rádi, začít pracovat se svou temnou stránkou, s temnou nocí duše, se vším, co běžně neukazujeme světu ani na sociálních sítích, přiznat (si) své slabosti, i když se to nenosí? To temné a složité je potřeba uchopit, unést a pokusit se to proměnit. Prosvětlit a sjednotit s božským v nás. Nikoliv obejít. Je to příležitost jít na hloubku. Šance pro víru, aby mohla vyzrát. Příležitost pro vnitřní proměnu. Vzít svůj kříž a jít. A skrze kříž je možné přijít ke vzkříšení.
Myslím, že ten dnešní příběh slouží i jako takové varování, abychom se nenechali jednoduše “koupit”, nalákat někým, kdo nám slibuje zázraky na počkání, rychlý úspěch nebo velikou moc. Abychom se nedali svést tím, že budeme ukazovat světu a vlastně i sobě jen tu zářnou tvář. Boží krása se totiž někdy zjevuje v ošklivosti a Boží síla ve slabosti. A to je možná další biblický koan. Amen!