Text: Mt 21,28-32
Sestry a bratři, bratři a sestry v Kristu,
který ze synů splnil vůli svého otce – ten, který poslušně, s úctou a jak se na syna tehdy slušelo, řekl „ano, pane“, nicméně na vinici nešel, anebo ten, který si dovolil tu drzost a normálně na rovinu řekl, že se mu nechce, ale vzápětí zalitoval a odešel pracovat na vinici? Otázka je naprosto jasná a jednoduchá, a tak si obratem vysloužila jednoznačnou odpověď – ten, kterému se nechtělo, ale šel. Možná pracoval do úmoru den předtím, nebo měl jiné plány s časem, jinou práci nebo zábavu, třeba chtěl prostě jen odpočívat. Ale pak se mu to v hlavě rozleželo, vzpomněl si na synovskou povinnost poslušnosti nebo pomoci, přemohl se. Nebo mu došlo, že otcova vinice je rodinný podnik a když je v něm potřeba udělat nějakou práci, není to jen věc jeho otce, ale i jeho vlastní, věc celé rodiny, tedy i jeho – synova – odpovědnost. Zkrátka a dobře, zalitoval, sebral se a šel. Druhý syn naopak pěkně poslušně slíbil, že udělá, co jeho otec žádá a potřebuje. Ale pak mu nějak nezbyl čas. Měl jiné věci na práci, anebo možná dokonce věděl, že nepůjde, už když říkal své ano. Zásadní ovšem je, že přes všechna slova, která vyslovil, tak “skutek utek”, jak se říká. Jeho práce na vinici zůstala neudělaná.
Kolikrát se nám každému stalo něco podobného? Že po nás někdo něco chtěl, nebo se od nás něco očekávalo, ale my jsme s tím měli problém? Určitě jsme všichni někdy jednali tak, že jsme někde něco slíbili, aby se posléze ukázalo, že na to nějak nezbyl čas, něco nám do toho přišlo, nebo se nám jen nechtělo. A jistě stejně tak dobře známe situace, v nichž jsme odepřeli slib. Protože jsme byli utahaní, upracovaní, zničení. Nebo jsme sami o sobě předem pochybovali. Že to nedokážeme, nebudeme to umět, nebudeme mít dost času. Ale pak nám došlo, že si ten čas vyčlenit dokážeme. Že kdo nic nedělá, nic nezkazí, takže je lepší riskovat selhání a něco udělat, než neriskovat a neudělat nic. Že to, co je právě potřeba udělat, je prostě potřeba a někdo to udělat musí – a proč tedy ne právě my a právě teď? A přes své prvotní „nechce se mi“ jsme se do toho pustili a hle, dílo se stalo skutečností. Jsou to věci všední a každodenní, drobné, které ale mohou vést k velkému výsledku, k něčemu dobrému. Třeba jako vinařova práce na vinici. Každý den říkáme svá „ano“, nebo „nechce se mi“ ve výzvách, které jsou drobnostmi. Anebo se jako drobnosti jeví. Drobnosti odložitelné. Na zítra. Vždyť zítra je taky den. Jenže některé věci je prostě potřeba udělat hned a neodkládat na zítřek, protože zítra už může třeba být pozdě. Nevíme dne, ani hodiny, mnohdy nedohlédneme, co se kde kupí a že už zítra třeba bude pozdě.
Je tu ale další možný pohled na dnešní evangelijní čtení. Podle něj vlastně ani ta jasná odpověď na Ježíšovu otázku není vůbec tak jednoduchá. Autoritu otce nerespektoval ve skutečnosti dobře ani jeden ze synů. Ten, který se tak jevil, vůbec ne – vždyť neudělal nic z toho, co udělat měl. Ale nerespektoval ji ani ten první – odpovědět otci na žádost o splnění úkolu „nechce se mi“ – to je (a hlavně tehdy bylo) zcela nepřijatelné. Správná odpověď by byla „ano, pane“, sebrat se a jít udělat, co se po mě žádá. Jestliže je takto nezpochybnitelná vůle a autorita otce vinaře, což teprve Boha Hospodina, našeho milujícího Otce?
Ježíš v podobenství mohl mluvit i o sobě a svých učeních, ale neudělal to, stačilo zůstat u reakcí na svého předchůdce Jana Křtitele. Jan Křtitel kázal u Jordánu úplně jasně a zřetelně. A v kléru, mezi náboženskými autoritami, studovanými muži z chrámu, to mělo odezvu nulovou, nebo dokonce zápornou. Zato „tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu. Vyznávali mu hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3,5-6) Ti, kteří mluvili denně o Hospodinu, poučovali druhé o tom, jak se mají chovat, jak mají obětovat, co mohou a nemohou jíst, ve skutečnosti neslyšeli Boží hlas, anebo dokonce slyšeli – ale neuvěřili mu a nejednali podle něj. Zato jiní ten hlas slyšeli – a proto i takoví, jako byli celníci a nevěstky na cestě k Božímu království předcházejí ty “studované”, “pravověrné”, “zdánlivě výš stojící”. Farizeje ve všech smyslech toho slova.
Tohle je, sestry a bratři, na závět zpráva i pro nás. Připomínejme si ji pokud možno každý den, a sice – nedělní bohoslužby, každodenní čtení v Písmu, meditace, projevy zbožnosti – to všechno jsou věci služebné. Jsou důležité proto, že nám mají a mohou pomoci, jsou to podpůrné prostředky na cestě Boží. Mají nám pomoct k tomu, abychom nezapomínali na to zásadní – a to je Boží slovo opravdu slyšet a řídit se jím prakticky ve dnech svých životů. Každý den, každou hodinu, každou minutu se nám může stát, že před námi bude úkol – od toho zdánlivě nejmalichernějšího, až po ty obří, před kterými nám podklesávají kolena. A každý den Bohu, který před nás tyto úkoly staví, nějak odpovídáme. Jsme jenom lidé – proto se nám asi jen málokdy podaří zcela naplnit jeho očekávání – říci „ano, Otče“, vyrazit a splnit, co se žádá. Můžeme ale také říct své „nechce se mi“, včas si to uvědomit, zalitovat – a jít aspoň se zpožděním. Je to otázka našeho svědomí, kultivace lidství, duchovního růstu, zrání k moudrosti …. Bůh ví, jaká jsou naše slova, co se v nich a za nimi skrývá, a co po nich následuje. Amen.