text: Mt 21,14-22
Sestry a bratři,
na začátku dnešního textu z evangelia čteme o uzdravení slepých a chromých v Chrámu.Ježíš má před sebou k uzdravení těžké případy. Lidé takto postižení se museli navíc vypořádávat s tím, že jejich handicap je odsunul na okraj společnosti. Udělal z nich doslova outsidery. Nesměli do Chrámu, protože byli údajně nedokonalí, nezpůsobilí ukazovat se na svatých místech. Nehodili se k vyvolenému lidu, byli nařčeni, že by mohli zkazit dojem před Bohem. Vytěsněním a odsunutím se situace postižených řešila odedávna. Někteří si to ještě budete pamatovat, a stačí se i dnes projet po naší zemi a na místech naprosto nepravděpodobných, docela opuštěných, najdeme různé (bývalé) ústavy. Odsunuté do ústraní, aby zdravým nekazili dojem ze života.
“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”.Ježíš pro tyto bližní udělal víc, než jen to, že je uzdravil. Postižení se totiž odvážili do Chrámu, nezůstali před dvěřmi venku. Odvážili se na místo pro ně dosud zakázané, a to proto, že jim Ježíš dodal odvahu a oni “překročili” danou společenskou hranici. Dnešní příběh nás přivádí také k úvahám o důvěře. Důvěra v Ježíše, se kterým překonáváme nedostatky a on nás přivádí k Bohu, stejně, jako ostatní. Nezáleží na tom, kdo má jaký “hendikep”.Kristus, láska totiž vrací plnohodnotné místo ve společnosti všem. Nikdo už nemá být méněcenný.
“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”. Od teď žijí naplno. Mají rovnocenné místo mezi lidmi, mají nezpochybnitelnou hodnotu pro Boha. Tak funguje Ježíšovo uzdravování: zbourané bariéry, zapojení do společnosti, neomezený přístup k Bohu. Tak by mělo fungovat každé duchovní společenství, taková by měla být církev – bezbariérová a opravdu pro všechny.
Možná překvapivě čteme dál v textu evangelia toto: “Děti v chrámě volaly „Hosanna Synu Davidovu“.Ne dospělí a vzdělaní, ale děti volaly “Hosanna Synu Davidovu”.Jak na to přišly? Kdo jim vysvětlil význam slova “hosanna”? Děti nepotřebovaly žádný výklad učenců, farizeů, Levitů, protože viděly Ježíše a zažily ho v akci, když se v Chrámu zasazoval pro Boží věc a pomáhal potřebným. Je nutné vidět víc na to, aby se člověka zmocnila radost? Děti jásaly a vykřikovaly větu, kterou zaslechly “Hosanna Synu Davidovu”.Přemýšlejme v kontextu těchto slov i o tom, co pro nás znamená sdělení “být Božím dítětem” ve smyslu Ježíšova “nebudete-li jako (..) děti ….”.
Chrámové prostranství zaplavil vděk uzdravených a dětské radostné halekání. Něco podobného Chrám už dlouho nezažil, kdoví, zdali kdy vůbec. Divy se děly a vyvolávaly neklid. “Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě, rozhněvali se”.Před jejich zraky se totiž odehrávaly věci, na které nestačily suché předpisy, ani manipulativní zákony. Ježíšovy činy se příčily smyslu pro pořádek. Co ale kněží čekali – že nemocní a postižení zůstanou natrvalo stranou? Že děti budou mluvit, až jim dospělí dovolí? Jenže – co když právě lidé v nouzi a postižení touží po Bohu více, nežli ti zajištění a zdraví? Co když se nedospělé děti radují před Bohem víc, než učenci a lidé tzv. rozumní? Kde je pro ně místo? U Ježíše, kolem něj a s ním. Ježíš je přitahuje a uvádí do Chrámu, do společenství. Kristus všem odstrčeným zjednává prostor před Bohem. „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu“, je psáno v textu evangelia. Kvůli nízkému věku nebo zdravotnímu omezení není pro Hospodina nikdo mimo hru.
“Když se Ježíš ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschnul.” Je zarážející, jak zostra si Ježíš vyřizuje účty se stromem bez plodů. A ještě víc zaráží, že Ježíš tak činí na sklonku zimy, kdy fíky prostě nerostou, stromy sbírají síly na novou sezónu a neplodí. Těžko tedy pochopit Ježíšovo chování v tu chvíli. Vzpomeňme si ale na Jonáše, který brblal, když mu nad hlavou uschnul zelený přístřešek a jak při tomvšem ale s obyvateli Ninive lítost neměl. Řešil si vlastní malicherné potíže a zcela mu unikl dosah Božího slitování. Je nám teď líto fíkovníku, přemýšlíme nad tím, proč to Ježíš celé udělal? Nepřehlížíme kvůli jednomu suchému stromu mnohem významnější poselství? Kopu Boží lásky a hromadu lidské radosti. Na začátku se totiž dějí divy. Slepí vidí, chromí chodí, děti odhalují Boha ve světě. Vše se točí kolem Ježíše. Nebýt jeho víry, tak je všechno při starém. Nebýt Kristovy víry, tak se další víra nezrodí a divy se nedějí. Tady v tom příběhu nakonec nejde o to, že Ježíš strom usuší, ale že od stromu čeká pomoc. Ježíš přistoupil ke stromu ve víře, že na něm fíky objeví. Proč by se nemohly objevit, když jsou postižení uzdravováni a děti předhánějí dospělé? Jaký div je větší?
Bratři a sestry, fíkovník je znamením toho, co víra očekává. Fíky v zimě (promiň, Maruško!). Víra očekává uzdravení pro neuzdravitelné. Moudrost pro nemoudré, pro nedospělé. Víra očekává živého Boha mezi lidmi. Jsou to bláhová očekávání? Jsou to blahoslavená očekávání. “Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem”. Nejde o nějaký měřitelný výkon víry, o niterné vypětí, které zapříčiní nemožné zázraky. Nic takového. Víra nezpůsobuje nemožné věci, víra nemožné věci očekává. Kdo pochybuje, počítá se skutečností. Jen se skutečností. Kalkuluje s takzvanou realitou, s tímto stávajícím světem. Kristus ale učí jiným věcem a říká: “Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit”. Víra počítá se vším. Když se modlíme, počítáme s budoucností, která je otevřená a která připouští všechno – možné i nemožné. Kéž je nám naše víra oprook i v těchto těžkých časech! Amen.