text: Mt 25,31-45
Slavnost Krista krále (v ŘKC tradici, Den Bible dle protestantské tradice, Den věčnosti)
Bratři a sestry, sestry a bratři, milí v Kristu,
dnešní nedělí spějeme k závěru liturgického roku. Ten letošní rok je po dlouhé době v mnohém nezvyklý, zvláštní – zčásti jsme byli nuceni vzdát se daru společenství a hledat jiné cesty, jak být s Bohem, jak jít s Kristem. To, že nám chyběly společné bohoslužby, nám ale otevřelo cestu “zajet na hlubinu” v biblickém slova smyslu a zeptat se každý/každá sám/a sebe, co nás vlastně dělá křesťany? Dostali jsme v tomto liturgickém roce – spolu s mnohými starostmi – také dar, a to následovat Krista z kostelů ven, za hranice našeho dosavadního chápání církve, společenství a křesťanství. Jedním z našich úkolů je hledat pravdu. Hledat Boží království. Dnešní neděle, neděle věčnosti, neděle Krista krále, nás směřuje k tomu, abychom pamatovali na věci poslední, na to, co přijde a co je záležitostí víry, ale zároveň nám tato neděle a celkově onen “eschatologický” pohled – tedy pohled optikou věčnosti/přesahu – dává možnost zkusit i jinak pohlédnout na přítomný okamžik a na náš život. Slavnost Krista krále o dnešní neděli si připomíná převážně Římskokatolická církev, ale i pro nás zaznělo Matoušovo evangelium, kde se o Kristu – králi hovoří. Církev se v minulém století, díky tehdejšímu papeži Piu XI., tímto svátkem vlastně vymezila proti různým zhoubným ideologiím, nacismu, komunismu … proti zlu mezi lidmi a posílila své sociální učení o solidaritě a demokracii. Poselstvím této neděle pro nás všechny je zvěst o Kristu jako nejvyšší autoritě a eschatologickém charakteru dějin. Duchovní myslitel Pierre Teilhard de Chardin označuje Krista jako omegu, bod završení dějin, ve kterém se setkávají všechny síly přírody a lidské kultury.
V současnosti jsme svědky toho, jak se k postupující sekularizaci a antiklerikálnímu smýšlení společnosti přidala v našem prostředí i rétorika, kdy jsou církve zvány volnočasovými spolky a zpřístupnění liturgického společenství, místa sdílení a podpory, se dostalo až daleko za priority, jakými jsou nákupní galerie a psí salony (nic proti psům). A tak jsme, chtě-nechtě vedeni ke kultivaci osobního duchovního života a k osobnímu duchovnímu doprovázení, k vykročení z našich zvyklostí. Tato zkušenost s sebou přináší i požadavek být tu skutečně pro všechny, pro společnost jako celek, bez vyjímek.
Dnešní evangelium začíná právě eschatologickými slovy “až přijde Syn člověka ve své slávě…”, která jakoby chtěla naznačit onen vrcholný bod celých dějin i našeho snažení, a celá pasáž zdůrazňuje jeden velmi důležitý aspekt duchovního života, křesťanství, kterým je schopnost vztahu ke všemu stvoření, ochota vidět v druhém Krista, vůle ku pomoci a k překračování hranic sebe sama, jakožto cesty k Božímu království, k hledání pravdy a lásky. Evangelium je poměrně konkrétní v tom, co se stane těm, kteří tuto vůli a ochotu k přesahu v sobě nenaleznou a ze své důležitosti učiní středobod Vesmíru. Naopak velmi krásně popisuje cestu hledání pravdy a lásky polský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslav Milosz ve své básni s názvem “Láska”.
Láska znamená dívat se na sebe/tak, jako se hledí na vzdálené věci/protože Ty jsi jen jedna z mnoha věcí./A kdo se tak dívá, aniž by to sám věděl/uzdravuje své srdce z mnohých starostí/pták i strom mu říkají: můj příteli./Pak chce sám sebe a věci užívat/tak, aby stanuly v plnosti záře./To nic, že někdy neví, čemu sloužit: ne ten nejlépe slouží, kdo rozumí (zdroj: překladatel Šimon Grimmich, osobní Fb stránka).
Bůh je tajemství a s tím žijeme. Přesto se vírou k tomuto tajemství vztahujeme, díky Ježíši Kristu můžeme alespoň jako v zrcadle odlesk tohoto tajemství zahlédnout. Nevíme, kdy přijde král, nevíme, co bude, až každý z nás staneme před Boží tváří. Přesto jsme dnes něco zaslechli: “Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.” (Mt 25, 34) Jde o Krista krále, byť Ježíš sám o sobě jako o králi nemluví – když se jej například Pilát na toto ptá, Ježíš odpovídá: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” Kristus svým životem a svou smrtí vydal své svědectví Pravdě, která je v tomto světě často křižována. Jsme následovníci Kristovi, tedy by nám v životě mělo jít i o poznání pravdy a o život v lásce, o to, abychom v sobě objevili, že “jsme z pravdy” a že jsme “požehnaní Otce”. Ještě ale nejsme v cíli, nemáme na pravdu monopol, neboť pravda je kniha, kterou ještě nikdo nedočetl do konce. Stále jdeme s vědomím, že teprve jednou uzříme tváří v tvář, že teď ještě neznáme všechny odpovědi. Ale věříme v to, že k pravdě směřujeme, že víra, naděje a láska jsou nám kompasem. Dnešní nedělí a následujícím týdnem tedy symbolicky završujeme další rok naší cesty, našeho snažení a hledání. Když jsem na začátku mluvila o tom, že je potřeba nyní hledat nové cesty, jak žít svou křesťanskost, jak promýšlet, co nás vlastně činí křesťany, chtěla jsem také zdůraznit, že jsou to právě naše slova, naše myšlenky a činy, kdy dáváme sami sebe a ze sebe druhým a světu, což může pomáhat k tomu, aby vše jednou mohlo stanout v plnosti záře. V plnosti Božího království, které je nám připraveno od založení světa. Amen!